Kapitola 10: Není bydliště, jako bydliště.

Štědrý den v království začal nečekaným příběhem o tom, 

jak rychle se dokáže zaplnit místnost, když půlka věcí zmizí spolu s Královnou.

A Král se to pokusí napravit během jediné návštěvy obchodu.

"Co chybělo, to jsem koupil, a co jsem koupil, to jsem dal pod stromeček.

Geniální nápad, že?"

Výsledek?

Stromeček sotva dýchal.

Přes horu "dárků" nebyl ani vidět.

Princezny otevíraly jeden po druhém, jako by to byla směna v logistickém skladu.

Po třetím dárku už obě působily, že potřebují pauzu, nikoli další hromádku papíru a plastu.

Král si stoupl doprostřed obýváku, kouká nato, co způsobil, ruce v bok:

"Co byste čekali od fejkového Ježíška… 

Příští rok dostanete tři dárky a hotovo."

Jediný dárek, který si princezny stihly zapamatovat byl řekněme společným dárkem.

Výlet do Afriky.

Za tučňákama, velrybama, sluníčkem a tak.

Princezny měly obrovskou radost a o ničem jiném se už nemluvilo.

Zbytek dárků šel okamžitě do zapomnění.

Avšak tady mají i hezké momenty omezenou trvanlivost. 

Královna sice s výletem princezen na jižní polokouli souhlasila. I fejkový Ježíšek dokáže divy, říkal si Král.

V rozpadlém království je každé Královnino "ano" spíš dočasný promo kód. 

A modří už vědí, že tenhle výlet dostane svou vlastní kapitolu.

Teď přichází na řadu Silvestr a domluvené předání dětí.

Domluva byla jasná:

Před koncem roku proběhne předání dětí v místě bydliště Královny.

Říkejme mu bod A.

Jenže Královna je známá tím, že domluvami se řídí asi jako počasí — chvilku jo, chvilku ne, a většinou to skončí bouřkou.

Královna byla na návštěvě u Čmeláčka – mnoho kilometrů pryč od bodu A.

A v jejím světě platí speciální pravidlo:

kde se nachází, tam má bydliště.

V předvečer předávky pípne Královi SMS:

"Jsem u Čmeldy, zítra mi sem děti dovez."

Král na to koukal asi jako řidič na dopravní značku, která říká "odboč doleva" uprostřed mostu.

Nadechl se, vydechl, aby neodepsal něco, co by si jednou četla porota s černými taláry, a napsal:

"Předání je v místě bydliště matky. Ne tam, kde sis udělala výlet."

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat:

"Místo mého bydliště je tam, kde jsem já, ty blbe."

A v tu chvíli bylo jasné, že tahle debata bude stejně přínosná jako vysvětlovat rybě, jak funguje kolo.

Následující den samozřejmě volá OSPOD.

"Pane Králi, proč nepředáváte děti v místě bydliště matky?"

Král, naprosto klidně, ale s očima, které křičí:

"Protože… tam… není. Je xyz km jinde."

OSPOD dostal poslední sdělení:

"Buď bude matka připravena v místě bydliště, nebo jedou děti s námi.

Máme rezervovaný pobyt v horách a rušit ho nebudu jen proto, že si to někdo nedokáže zařídit a být na předávku řádně připravený. 

A včas."

Do toho volá Královna dětem:

"Kde jste? Já tu na vás se Čmeldou čekám!"

A starší princezna, rodilý diplomat, zahlásí:

"Mami, ty ale nejsi doma. My teď pojedeme s taťkou na výlet a až se vrátíš, tak se uvidíme."

Hotovo.

Romantický konec roku ve dvou se rázem změnil na královský výjezd ve čtyřech.

Král, Kobra a dvě princezny.

První velká společná mise.

Ach ano, sliboval jsem Kobře, že si konec roku uděláme hezký. 

Jen my dva, příroda, hory, sníh, romantika a tak dále...

Ale ten nahoře nám to chtěl více zpříjemnit.

A tak se z romantiky ve dvou, stala romantika ve čtyřech. 

Takové rodinné team buildingové cvičení.

V hotelu měli samozřejmě plno a pokoje navíc nedávali. 

Dostali jsme do pokoje alespoň menší přistýlku.

Skautský vedoucí, alias starší princezna, si okamžitě zarezervovala místo v královské posteli společně s Kobrou.

Král s maličkou tedy musel na přistýlku. 

Ano, slyšíte dobře.

 V hotelu, kde i ručník má svůj LinkedIn, bude Král spát na přistýlce.

Výraz Kobry, zatímco jsem stlal svoje nové lože, si pamatuju dodnes. A musím se tomu furt smát.

Jenže Král je Unicorn Dad. 

Unicorn Dad spí tam, kde je potřeba.

Klidně i na rohožce u dveří, hlvně ať jeho milované ženy mají pohodlí.

Takže u něj vlastně nakonec všechno v cajku.

Výlet — hodinka po asfaltce, říkal táta…

Poslední den v roce.

Děti dokončily svůj ranní telefonát s Královnou (kontrola kvality: verze 2× denně) a vyrazili jsme na snídani.

Výběr palačinek byl delší než samotné desatero příkázání.

Princezny měly hlad jak po týdenním půstu, palačinky lítaly sem a tam.

 Ovšem pak objevily fontánu na čokoládu.

Takový ten přístroj typu: naber si, kolik pojmeš.

 A klidně i víc.

Obléct je do bílých šatiček byl omyl století.

Když se vracely ke stolu, měl jsem pocit, že vidím dvě postavičky z kakaové reklamy.

Šaty? Ty už nikdy bílé nebudou.

Smiřme se.

"Půjdeme se projít," pronesl Král.

Muž, jenž netuší, jaké katastrofy způsobuje optimismus.

"Venku je krásně, škoda dne. Spa si dáme večer.

Našel jsem super výlet. Kousek. Hodinka. Půjčíme princeznám sáňky. Pohoda."

Realita?

2,5 hodiny do kopce, sníh po kolena, mráz přituhuje, na saních 40 kilo radosti.

Princezny mezitím řvaly:

"Táááhni! Rychleji! Ať letíme!"

Ano, z nás dvou dělaly tažné soby.

A my s Kobrou funěli jak dvě parní lokomotivy.

Kobřiny pohledy?

Řekněme, že kdyby pohled zabíjel, mám na místě pamětní desku.

Pár set metrů před chatou nám museli pomáhat cizí lidi.

Ne proto, že by byli extra milí.

Ale protože jsme vypadali, že jinak umřeme a pomníčky nám tam udělají na počkání.

Nahoře u jezera čekaly davy lidí.

Fronta na jídlo jak na nový iPhone.

A my?

Měli hotovost jen na polévku.

Bankomat? Ne.

Karty? Ne.

Povoz dolů? Taky jen hotovost.

Kobra se na mě podívala způsobem:

" Neříkal jsi snad, že zaplatím bezkontaktně u kočího a ten nás vezme dolů?"

Zabitý.

Znovu.

Tentokrát bez šance na resuscitaci.

Takže jsme to šlapali dolů pěšky.

Celé.

Princezny si zpívaly a opět nás motivovaly a hnaly sáňky dopředu.

Během cesty mě Kobra zabila minimálně třikrát.

Možná čtyřikrát.

K autu jsme došli jako přeživší z Antarktidy.

Obě princezny shodně prohlásily:

"To byl ale super výlet, půjdeme zítra znovu?"

Kobra se začala smát.

Objala mě.

Dala pusu.

A já pochopil, že svět je znovu v rovnováze.

Přežila to se mnou.

A pořád se mnou je.

Nezmar.

Po příjezdu na hotel jsme rovnou zapluli do lobby baru.

"Dáme si malé občerstvení a pak hurá do spa," 

uklidňoval Král svou smečku, protože to samozřejmě slíbil.

Hotelem se mezitím nesl ruch chystaného plesu.

Hosté se kolem nás mihotali ve večerních róbách, načesaní, navonění…

A mezi tím my.

 Zablácení, zpocení, v outdoor bundách.

Kontrast jak z módní přehlídky "Před & Po".

Posilnili jsme se a plní naděje vyrazili do wellness.

Župany oblečené, děti natěšené, Kobra odhodlaná, Král sebevědomý.

Prošli jsme kolem hostů, kteří vypadali, že jdou na červený koberec…

A pak jsme to uviděli.

Na dveřích spa cedulka:

"Na Silvestra zavřeno."

A v tu chvíli mě všechny tři probodly pohledem tak ostrým, že by tím šel krájet led.

Ale Král něco slíbil.

A Unicorn Dad sliby plní.

Někdy improvizací.

A tak se vymyslel plán B:

Sprchový kout přeměníme na vodní svět.

A ono to fungovalo.

Děti spokojeny, smály se, cákaly, radost jak na Maledivách.

Kobra si klepala na čelo, ale usmívala se.

Po wellnessu bývá hlad.

A po "wellnessu" ve sprše ještě větší.

"Nechte to na mně," řekl Král sebevědomě.

"Objednám pizzu do pokoje. Rychlovka."

Jenže kuchyň jela kvůli plesu v nouzovém režimu.

"Máme jen pizzu Margheritu," hlásil hlas do telefonu.

Super, bereme dvě.

Za pár minut klepe číšník.

A přinesl...

Dvě Margarity.

Drink.

Ani kousek pizzy v dohledu.

"Chlape," otočil se Král na číšníka, "já tu mám tři hladové samice.

Jestli nedostanou jídlo hned, nedožiju se půlnoci."

Pizza dorazila za dvě hodiny.

Mezitím jsme vyjedli minibar tak důkladně, že kdyby šel jíst i obal od láhve, šel by taky.

Král po pizze odpadl spolu s dětmi dřív, než stačil říct "šampaňské".

A tak vypadal náš Silvestr.

Kobra na něj dodnes vzpomíná.

Prý nezažila lepší.

V den odjezdu mi ráno hlásí starší princezna:

"Tati, my s Kobrou ještě zůstaneme, vy dva jeďte domů."

Kdyby to šlo, nechám je tam.

Už si tam udělaly rezort, personál je znal jménem a měly vlastní strategický plán života.

Ale Královna už čekala.

Snad tentokrát… doma. 

(Člověk nikdy neví. Opravdu nikdy.)

A Král si z toho víkendu odnesl jediné:

Zážitek nemusí být jen pozitivní.

Hlavně, když je intenzivní.

A tenhle byl.

Tenhle výlet mi především ukázal,

že když jsou v pohodě princezny,

jsem v pohodě i já.

A naopak.

A to je možná ten největší dárek,

který o Vánocích přišel.

První společnou "zatěžkávací" zkoušku máme za sebou.

Další na nás nebude dlouho čekat...