Kapitola 12: Třetí rodič

Než se do toho pustím, jedna důležitá věc. Tahle kapitola není manuál ani obecná pravda. Je to jen moje osobní zkušenost z pozice rodiče. To, jak jsem já prožíval roli třetího rodiče ve své rodině. Jak jsem to viděl a cítil. Každá rodina je jiná. Každý příběh má svoje tempo. Tohle je ten náš. Začal se psát 2 roky zpět...

Rozvedeš se.

Zůstaneš na děti sám.

A někde nahoře si panbůh řekne, že už je to asi fakt moc, tak ti pošle dolů anděla. 

Ne proto, že bys byl svatý. Spíš proto, že už se nemohl dívat na tu spoušť u tebe doma. 

Ne tu dětskou – hračky, pastelky, plyšáky – ale tu, která se ti rozpadá v hlavě.

Ten anděl ale nepřišel jen pro Krále.

Přišel i pro princezny.

Princezny už sice měly za sebou seznamovací víkendy u Královnina Čmeláčka a jeho dítěte. 

Víkendy, které byly tak trochu "na zkoušku". Dva dny, pár společných fotek, návrat zpátky. 

U Krále doma tomu bylo ale jinak. 

Tam žil Král sám. 

Bez pauzy. Bez záložní baterie.

Ráno školka. Odpoledne hřiště. Večer koupání, uspávání, kontrola dechu, kontrola teploty, kontrola světa. 

Mezitím práce, nákupy, vaření, praní. 

A hlavně ten tichý, neodbytný hlas v hlavě: nesmíš to posrat. Protože Král po rozvodu si chybu nemůže dovolit.

 Jeden přešlap a už je to munice.

Večer neležíš. Večer posloucháš. Dýchají? Nechrčí? Nezačíná kašel? Nemají teplotu? 

Unicorn Dad mód totiž nezná "uvidíme ráno". Unicorn Dad mód jede furt.

A přesně do tohohle rozjetého vlaku nastoupila Kobra.

Bez fanfár. Bez manuálu. Bez návodu "jak se chovat k dětem, které nejsou tvoje". 

Prostě naskočila. 

Dvě malé princezny. 

Mladší ještě s plínou a výrazem, který říkal: tohle je moje tatika jo, jen aby bylo mezi náma jasno!

Kobra zapadla překvapivě rychle. Králi se ulevilo. Princeznám taky. 

Najednou doma nebyl jen výkon, režim a hlídání reality, ale i kus ženského klidu. 

Ne snaha něco řídit. Ne potřeba něco dokazovat. Jen jiná energie. Jiný tón.

Pro Kobru – která vlastní děti nemá – to ale nebyla zezačátku žádná romantická pohádka. Byl to velký upgrade života. 

Byl to skok do reality, kde romantické plány vystřídala otázky:

Jak teplá má být voda na koupání? 

Jak dlouho můžou zůstat ve vaně? 

Jak se přebaluje dítě? 

Jak se uspává někdo, kdo chce tátu, ale zároveň se k tobě tulí? 

Jak reagovat na pláč, který není "něco chci", ale "něco neumím pojmenovat"? 

To nejsou věci, které si dopředu nastuduješ. 

To se musí zažít.

A buďto vše zvládneš, nebo tě to převálcuje.

Kolikrát jsem si říkal, jaké by to bylo, kdybych byl v roli třetího rodiče já. 

A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím jasnější mi bylo, že bych byl hodně zmatený. 

Přijít do hotové rodiny, kde už všechno běží – rytmus, emoce, pravidla – a snažit se fungovat se dvěma malými dětmi, které tě neznají a rozhodně si tě neobjednaly? 

Upřímně? Nevím, jak bych to dal. 

Bez manuálu, bez krizového plánu. 

Kobra by mě podle mě po týdnu poslala domů. 

A právě proto mám ke všem, kdo tuhle roli zvládají s klidem a bez potřeby si něco dokazovat, obrovský respekt.

Dnes už je Kobra Královou chotí. 

( jojo, čas holt letí... )

Ano, macecha. 

Slovo, které zní pohádkově a trochu podezřele zároveň. 

Člověk má skoro chuť zkontrolovat, jestli doma nemáme zrcadlo, co mluví, nebo jablko s lebkou. 

Jenže realita je mnohem obyčejnější. A mnohem hezčí.

Třetí rodič z ní totiž nezmizel. Tahle role se neodkládá do skříně spolu se svatebními šaty. 

Nezmění ji podpis, razítko ani příjmení. Jen se časem usadí. 

Zklidní.

 Dostane jméno. 

A hlavně – dostane pevné místo.

Třetí rodič zpočátku nemá vychovávat. 

Nemá řídit. 

Nemá přebírat otěže ani dokazovat, že to umí líp. Jeho úkolem je být tam. 

Držet klid. 

Dýchat, i když by nejradši panikařil. 

A hlavně nechat děti, aby si ho samy pustily blíž. 

Svým tempem. Po svém. Bez tlačení.

A přiznám se – bál jsem se.

 Hodně. 

Ne sebe. 

Ale toho, jak Kobru přijmou princezny. 

Děti jsou křehké. 

A když už si jednou projdou rozvodem, poslední věc, kterou chceš, je jim do života přidávat další chaos jen proto, že ty už bys chtěl být v pohodě. 

Já ani nepočítal s tím, že by do mého života někdo přišel tak brzy po tom, co nás Královna opustila.

Nebyl to plán. Prostě se to stalo.

Nechtěl jsem na děti tlačit. 

Stačilo vysvětlit jim, kdo Kobra je. 

Že ji má taťka rád. Že tu s taťkou teď bude. 

A že je v pořádku, když si na to budou zvykat po svém a vlastním tempem. 

Děti nepotřebují dlouhé řeči. Potřebují klid, čitelnost a pocit bezpečí.

A jednu věc chci říct úplně jasně. 

Kobra tu nikdy nebyla proto, aby nahrazovala maminku. To není její cíl ani úkol. 

Princezny mají mámu jen jednu. Vždycky ji měly a vždycky mít budou. 

Kobra není náhrada. Není konkurence. 

Je prostě dalším dospělým, který je doma, když je potřeba.

A možná právě proto jí to přijetí princezny tak usnadnily. 

Ony si ji k sobě prostě vzaly. 

Takovou, jaká je. Bez očekávání. Bez nároků. 

Děti totiž okamžitě poznají, když si na nic nehrajete. 

A když vás přijmou, tak naplno.

A pak přišla Afrika.

Afrika byl křest ohněm. Ne ten instagramový. Ten skutečný. Poprvé 24/7, non stop. 

Vila u oceánu zní romanticky, dokud nezjistíš, že jen cesta na nákup zabere půl dne. Než uvaříš, jde se spát. 

A ty už řešíš, co bude další jídlo.

Romantické procházky po pláži? 

Ano. Každý zvlášť. 

Protože jeden z vás hlídá děti, zatímco oddychují po vydatném obědě.

 Takže nakonec zbývá romantika ve čtyřech. 

A víš co? Fungovalo to.

3 týdny spolu nám pomohly k tomu, abychom se sladili a naučili se spolu všichni kooperovat.

Dneska to vidím jako obrovskou výhodu.

Nebylo to nejjednodušší, ale zvládli jsme to.

V Africe byly i chvíle, kdy byla " teta Kobra " takové terno, že si nemohla dojít ani na záchod. 

Hlavně starší princezna byla úplně paf, když zjistila, že se Kobra "jen" šla vyčůrat. 

Rozhlíží se, hledá ji očima a s naprosto vážným výrazem hlásí: "Kde je Kobra? Ona přijde?" Jakože… vrátí se?

Opuštění smečky se muselo hlásit vždy předem :)

V tu chvíli nám došlo, že už Kobra není někdo navíc. 

Je součástí naší party.

Kobra byla zvyklá na svobodu. 

Dělat si co si zamane, cestovat, nevázat se na nikoho.

A najednou přišla k nám. 

Musela holt změnit rytmus. 

Přizpůsobit se. 

Bez potlesku. Bez nároku. Ale s obrovským dopadem.

Pomohlo, že jsme měli stejný pohled na výchovu. 

Nikdy jsme neřešili, jestli se jde spát v tolik nebo tolik, jestli tablet ano nebo ne. 

Byli jsme jednotní. Nediskutovali mezi sebou čí řešení je lepší.

A to dětem dává klid.

Brali jsme děti všude s sebou. Žádné hlídání, babičky apod. 

Společně na chalupu, k moři, hory, kola, lyžáky...

Ten společný čas dělá hodně. Tady se utužujou vztahy. Tím, že tam jste jeden pro druhého.

Když jste na děti dva, tak máte čas se plně věnovat jejich potřebám a zájmům.

Jedno dítě si kreslí s Kobrou, druhé si hraje s tátou. 

Pak se to otočí. Přirozeně. Bez tlaku.

A ještě jedna pravda. Král – aniž by si to plně uvědomoval – měl princezny vždycky na prvním místě. 

Kobra byla až druhá. Ne schválně. Prostě proto, že rodiče to tak mají. 

A kdo do takového vztahu vstupuje, musí počítat s tím, že občas prohraje s rýmou, teplotou nebo větou: "dneska fakt nejdu spát".

Naštěstí to Kobra chápala. Když jsem musel zrušit rande kvůli dvěma malým lazarům, nebylo drama. 

Když jsme měli jet sami na dovolenou nebo víkend a nakonec jsme měli s sebou děti, nebyla zapšklá. 

Prostě změna programu? OK. 

A paradoxně právě tyhle dny vztah zpevňují nejvíc.

Dovolím si jednu osobní vsuvku. Važte si každé chvíle, kdy se můžete na výchově vlastních dětí skutečně podílet. 

Být rodičem, ne návštěvou. 

Ne víkendovou atrakcí. 

Protože jakmile vám někdo začne bránit být rovnocenným rodičem, pochopíte, že tohle všechno je obrovský luxus.

Třetí rodič je role, kterou si nevybíráš. Prostě ji dostaneš.

Není to o titulu.

Není to o výchově.

Je to o klidu. O bezpečí. 

O tom být tam.

Nejsi máma.

Nejsi táta.

Ale jsi tam, když tě potřebují.