Kapitola 13: Křišťálová koule

Poznámka na úvod:

V minulé kapitole jsme si udělali malou odbočku a podívali se blíž na fenomén třetího rodiče (viz Třetí rodič )

Pokud jste na blogu noví a naskočili rovnou sem, doporučuji začít pěkně od začátku - Jak to všechno začalo.

Ne kvůli dějové linii.

Ne kvůli napětí.

Ale aby bylo hned jasné, že tohle není pohádka, fantasy ani absurdní komedie.

Tohle je realita.

Jen občas napsaná tak, že to zní neuvěřitelně.

Africké dobrodružství skončilo dobře. 

Vlastně hodně dobře.

Tři týdny u moře, s tučňáky, pštrosy, velrybami, horami a vším možným Královi po těch šílených měsících pomohly aspoň trochu se nadechnout.

Dát se dohromady, nabrat psychické i fyzické síly. 

Skoro měsíc exkluzivního času s dětma jako bonus.

Kdo má děti, ten ví, jak taková "rodinná dovolená" ve skutečnosti vypadá. 

Není to relax. 

Je to logistika, únava, písek všude a pocit, že sis sice odpočinul, ale jen jiným druhem vyčerpání.

Ale stojí to za to. Vždycky.

Pro Krále to byl malý zázrak. Skoro rok jel přídělový systém, přesně odměřený styk, přesýpací hodiny soudního času. 

A teď měl najednou měsíc all inclusive péče. Se vším všudy. Bez hodin, bez přepočítávání nocí.

Důležité bylo vidět princezny spokojené a šťastné. 

"Moříčko", písek, slunce, bábovičky, palačinky, no neber to :)

Kobra se mezi romantickými procházkami, kterých bylo přibližně tolik, kolik má prstů ředitel cirkulárky, sžila s našim "rodinným" tempem a všechno fungovalo přesně tak, jak má fungovat dovolená, po které si říkáš: jo, tohle bych si klidně dal ještě jednou.

Král si z Afriky přivezl klasickou suvenýrovou výbavu. 

Magnet na lednici, písek v botách a opálení na čele v barvách rakouské vlajky. 

Červená. Bílá. Červená. 

Některé věci se holt nemění.

Dokonce i Královna byla po částečném vyplacení SJM v dobré náladě. 

Lajkovala nám fotky, do telefonu byla milá a děkovala, že jsem děti vzal do tepla. 

Psala, že princezny po návratu "nepoznává". 

Že jsou jak vyměněné. 

Hrají si doma na hotel, poroučejí si snídaně do postele a hlásí věci typu:

"Více palačinek s čokoládou, prosím."

A já jsem si na chvíli dovolil tu drzost uvěřit, že když se lidi chovají slušně, tak svět může být zase krásné místo.

Že se můžeme normálně i pozdravit. 

Prohodit větu bez toho, aniž by to kolem smrdělo třetí světovou. 

Že děti uvidí, že máma s tátou spolu dokážou fungovat.

A že bude chvíli klid...

Dospěli jsme s Královnou společně k závěru, že když si děti už teď střídáme častěji, než říká rozsudek, a je vidět, že jim delší intervaly dělají dobře, bylo by logické v tom pokračovat.

Žádné každodenní balení plyšáků.

Žádné "kolikrát se ještě vyspím, než se vyměníme".

Prostě se ví.

Pondělí – táta. 

Další pondělí – máma.

A protože Král nemá práci "osm hodin a hotovo", ale skládá dny jako Tetris na vyšší obtížnost, plánoval podle toho život.

Když má děti – je po ruce.

Když děti nemá – pracuje.

Plánuje služebky. Lékaře. Zákroky. Dovolené.

Dohodli jsme se tedy, že necháme týdenní intervaly běžet dál a za 2 měsíce podáme návrh na změnu z asymetrické střídavky na symetrickou. 

( Pro připomenutí: do té doby jsme jeli asymetrickou střídavku v režimu 10 dní Král, 20 dní Královna, viz kapitola Královské Vánoce )

Cíl byl jednoduchý.

Ať je to oficiální a máme to na papíře.

Protože bez papíru u nás realita oficiálně neexistuje.

My totiž na všechno potřebujeme papír s razítkem.

A i ten je nám často k hovnu... 

Ale to předbíhám.

V tu chvíli to celé znělo jako rajská hudba.

Ve vzduchu byl cítit klid.

Ten specifický klid, kdy modří už vědí, že se někde v zákulisí zahřívá motor a ladí pyrotechnika.

Protože všichni byli spokojení. 

Děti.

Král.

A světe div se - dokonce i Královna.

Což je stav, který v našem příběhu vydrží přibližně do okamžiku, než se objeví další emoce.

Jakákoliv.

Stačí slabší závrať.

Lehký poryv ega.

Nebo blbě načasovaný pocit křivdy.

A pak už se jen čeká, odkud to přijde.

Kolik domácností je hodně domácností?

Abychom si rozuměli a nikdo si nemyslel, že přeháním, je potřeba říct jednu zásadní věc.

Naše děti od začátku rozchodu nestřídají dvě domácnosti.

To by bylo moc jednoduché, přehledné a stabilní.

Ne.

Jedeme tři domácnosti. Minimálně.

Královu.

Královninu.

A domácnost nejlepší babičky na světě ( krycí jméno Kojná ).

Případně bonusové levely: další babičky, širší rodina, improvizace podle počasí, nálady a fáze měsíce.

O víkendech, kdy měly být děti u Královny, byly prakticky permanentně u Kojné.

Královna obvykle vyrážela na víkendy za Čmeláčkem bez dětí, což – ruku na srdce – je pochopitelné.

Byl daleko a tahat dvě malé děti přes celou republiku není úplně wellness víkend s proseccem.

A když zrovna nebyl Čmeláček?

Jelo se s BFF týmem "žít život".

Děti? Ty už jsou přece zařízené. Hlídání jede.

A Kojná?

Ta jela hlídací bomby.

Jede je dodnes.

S výkonem, za který by normálně člověk dostal státní vyznamenání, medaili a snad i hraběcí titul.

V době, kdy jsme ještě žádný rozsudek neměli se běžně stávalo, že děti byly u Kojné častěji než u mě.

A tak jsem na OSPODu vysvětloval základní věci, které by normálně neměly být potřeba vysvětlovat:

– Ano, jsem otec.

– Ano, chci být s dětmi.

– A ne, nechápu, proč když matka děti předává dál na hlídání a není s něma, nemůžou být prostě u táty.

Péči jsme tehdy ještě neměli soudně upravenou, takže otázka byla jednoduchá:

Proč je čas s Kojnou lepší než čas s tátou?

Odpověď jsem se nikdy nedozvěděl.

Možná je to genetika. 

Možná logika z jiné dimenze vesmíru.

Nejsem přece víkendová atrakce.

Kolotoč, co se otevře každý lichý víkend, děti se svezou a pak se zase zavře, dokud nepřijde další termín.

A když už došly argumenty?

"Musíte se domluvit."

Tak dík.

Rada jak z prdele kaštan.

Tím, že Kojná pracuje v nejlepší školce v okrese ( krycí jméno Mordor ), byla i logistika vyřešená. 

Vyzvednout, odvézt, přivézt. 

Kdykoliv bylo a je potřeba. 

Takže se neřeší jen víkendy, ale i všední dny. 

Prostě kdykoliv Královna nemůže, Kojná přicupitá a hlídá a hlídá a hlídá...

Zkuste si teď představit očima dítěte následující režim:

Po čtyřech dnech u táty se ve čtvrtek vracíte k mámě.

Ta si vás vyzvedne po spinkání v Mordoru, stráví s vámi jedno odpoledne a druhý den ráno vás zase odveze zpátky do Mordoru.

Odpoledne už si vás ale bere Kojná, protože víkend.

Maminku pak fyzicky znovu uvidíte až v neděli večer.

V pondělí ráno vás máma znovu zaveze do Mordoru

a odpoledne si pro vás přijede táta.

Přehledné jak letový řád Ryanairu po třech pivech co?

Ale v klidu.

Děti si přece zvyknou, se říká...

A když k tomu přidáte fakt, že se někdy během jednoho víkendu vystřídá babiček více a děti po jednom dni putují dál a dál, začíná to připomínat logistické cvičení NATO.

Takových víkendů zažily princezny několik. 

Jeden takový byl docela výživný.

The Víkend

Jednoho pátečního rána odjela Královna spolu se starší princeznou za Čmeláčkem.

Mladší princezna zůstala s Kojnou.

Kojná si ji vzala ráno do práce – protože to se v Mordoru může.

Stačí mít dobré příjmení.

Fakt, že jste někde, kde vlastně nemáte co dělat, nejste tam přihlášení a chodítě ještě oficiálně do jeslí, v Mordoru nikoho nezajímá.

Jesle jsou totiž mimo okres, nejsou na správné trase Kojná-Mordor a logistika je pak pochopitelně náročnější.

Je to prostě daleko a složité.

I pro takové kalibry, jako je Kojná.

Dělalo se to tak běžně.

Bylo to jednodušší.

Princezny se rozdělily na ty, se kterými je "méně práce", a jedou.

A na ty, které ještě úplně nepasují do party.

Ty se dají Kojné na hlídání.

Čmeláček měl totiž na víkendy v péči svou malou berušku.

A dvě děti v jednom úlu jsou v pohodě.

Vyhrají si.

Tři už jsou moc.

Takže se to rozdělí.

Menší princezna nejede a odloží se Kojné.

Už je zvyklá.

Mamka je přece na telefonu.

Zavolají si přes video.

Vyřešeno.

Pozn.: Táta by třeba i rád pohlídal o víkendech, když se děti takhle rozdělí.

Ale nemá děti oficiálně v péči, tak mu do toho prý nic není.

Má přece rozsudek.

A ten je potřeba striktně dodržovat.

Krále ten Víkend čekaly 3 dny odpočinku s Kobrou.

 Lázně, jurta, klid. 

Jenže…

O pár set kilometrů dál jedna pohádka skončila.

Bez závěrečných titulků, bez happy endu, bez popcornu.

Rozchod.

Čmeláček odletěl jinam, pyl přesměroval do jiného záhonu

a Královna zůstala stát u prázdného úlu s výrazem "tohle nebylo v plánu".

Pro ty méně poeticky chápající - dostala kopačky.

Život někdy rozdává balíčky bez návodu, bez záruky a bez možnosti vrácení zboží.

Královnu to zlomilo natolik, že do hry vstoupila rychlá.

Protože některé rozchody nekončí tichým zabouchnutím dveří,

ale potřebují ještě finální sirénu na rozloučenou.

Já o tom všem samozřejmě neměl ani páru.

Náznaky, že se něco posralo, by tu byly, to né že né...

V neděli ráno mi přišla zpráva od Královny:

"Jsem v nemocnici. Vyzvedni dneska mladší princeznu. Ozve se ti babička."

Tečka.

Bez vysvětlení. Bez čehokoliv navíc.

Nevěděl jsem, co je Královně.

Nevěděl jsem, kde je starší princezna.

Nevěděl jsem vlastně vůbec nic.

Když jsem se začal ptát znovu a znovu a ještě jednou, dozvěděl jsem se jen to, že do Královnina zdravotního stavu mi nic není a že starší princezna je v pořádku.

Je u Čmeláčka, ten se o ni postará ještě jednu noc a zítra, jakmile Královnu pustí z nemocnice, pojedou domů.

Nemám se prý bát.

Všechno je OK.

Super...

Takže si to shrňme:

Královna je v nemocnici, nikdo mi neřekne proč.

Starší princezna je u Čmeláčka, stovky kilometrů daleko.

Já jí nemůžu ani zavolat, abych slyšel hlas vlastního dítěte a ujistil se, že je fakt v pohodě.

Tohle všechno mě sice úplně klidným nenechává, ale dobře.

Snažím se věřit, že je opravdu všechno v pořádku.

Co jiného mi taky zbývá, když na další dotazy – jestli se tím mění plány, režim nebo cokoliv dalšího – nikdo nereaguje.

Ale příspěvky na Instagramu jedou.

Takže to asi nebude tak vážné.

Aspoň ne tak, aby se dalo odpovědět.

No nic.

Volá mi babička, v kolik si přijedu pro mladší dceru.

Ale ne Kojná.

Ta měla svou šichtu už odslouženou. Skončila ji v sobotu.

Volala druhá babička.

Že je mladší princezna teď u ní.

Jen má na nedělní odpoledne jiné plány a v pondělí ráno jde brzo do práce, tak by potřebovala, abych si pro mladší princeznu přijel co nejdřív.

Když jsem ji oznámil, že to snad do oběda stihnu, nabídla se, že ji sama doveze ke mě domů.

Hodná to žena.

Rozsudek, nerozsudek, mohl jsem se zachovat jako kolosální kokot a říct:

"Nemám dnes děti v péči. Zařiďte si to, jak chcete.

Kolotoč se otevírá až v úterý. Do té doby mám zavřeno."

Mohl jsem.

Ale neudělal jsem to.

I když jsem měl jiné plány, normálně jsem dojel domů

a převzal si vlastní dítě.

Zní to divně, že?

Převzít si vlastní dítě.

Na tohle slovní spojení jsem si teprve zvykal.

Z babiččina auta se ke mně rozběhla unavená panenka.

V jedné ruce hajáček.

V druhé růžový kufřík ve tvaru jednorožce,

s vlastním monogramem přes celou jeho plochu.

Jeho barvu, tvar i ten nápis mám před očima dodnes.

I když už jsou to skoro dva roky.

Ne proto, že by byl roztomilý.

Ale proto, co symbolizoval.

Chaos.

Nejistotu.

Přesuny sem a tam bez vysvětlení.

Nebudu zapírat – nedělní noc s mladší princeznou byla těžká.

Malá se ptala pořád dokola, kde bude zítra.

Jestli můžu spát s ní v posteli.

Držela se mě, jako by měla strach, že když usne, svět se zase přehází a ona se probudí někde jinde.

V posteli se mnou spal malý uzlíček nejistoty.

Moc dobře jsem tu noc nespal.

V hlavě mi navíc běžela další otázka:

Je ta starší v pořádku?

Odpověď přišla až nad ránem.

"Vše je OK. Pojedeme domů."

Nic víc.

Další dotazy ignorovány.

A pak přišlo pondělí.

Malou jsem odvezl do jeslí.

Přesně podle dohody.

Nikdo mi neřekl, že se cokoliv mění.

A že jsem se ptal?

Asi tak stokrát.

Pak jsem odjel pracovně do Vídně.

Protože když víš, že děti máš až další den, plánuješ podle toho život.

Práci. Cesty. Schůzky.

Takové ty banální drobnosti...

Uprostřed jednání mi pípne telefon:

"Nezapomeň dneska vyzvednout mladší. Je pondělí, to děti vyzvedáváš ty.

 My přijedeme vlakem se starší až večer."

Koukám na to jak blázen.

Vždyť jsme domluvení, že budu mít děti až v úterý...?

Proto taky nejsem doma, ale pracovně pryč dneska!

Sedím v zasedačce a přemýšlím, jestli mám židli vyměnit za teleport.

Ikdybych porušil všechny rychlostní limity, tak dřív než v pět večer nebudu doma.

Vzápětí přišlo vysvětlění:

" Podle rozsudku máš dnes děti ty Králi."

Aha.

Takže tak.

Vše, co fungovalo celé týdny, prý přestalo platit ve chvíli, kdy Královna skončila v nemocnici.

Automaticky. Beze slov. Bez oznámení.

Já to měl samozřejmě vědět.

Tušit.

Domyslet si.

Přesný okamžik zrušení předchozího režimu mi nikdo nesdělil.

Pravděpodobně proběhl někde mezi kapačkou a pocitem křivdy.

Měl jsem to poznat.

Nejspíš vyčíst z kávové sedliny.

Nebo z té křišťálové koule, kterou, jak se ukazuje, vlastní jen jedna strana.

Následně přišlo klasické SMS peklo:

"Jesle končí v pět."

"Pokud dítě nevyzvedneš, budou muset volat policii a bude zápis."

A o to se postarám."

Najednou se nepočítají dny.

Počítají se minuty.

"V rozsudku je napsáno, že ti začíná péče v 15:30."

"Tak radši spěchej."

"Mě je úplně jedno, kde jsi."

"Je to tvoje povinnost si zařídit vyzvednutí podle soudu."

V tuhle chvíli už nejde o domluvu.

Jde o ukázku síly.

O to, kdo má větší kladivo, menší zábrany a koho rozchod se Čmeláčkem vyhecoval k monstróznímu výkonu.

Pak přichází perla:

Ať si zařídím někoho, kdo dítě vyzvedne a doveze jí ho.

Protože to přece není její povinnost jet od vlaku ještě do jeslí.

I když jesle a bydliště matky je 500 metrů vzdušnou čarou.

A už vůbec si nemám myslet, že nechá dítě přebírat "cizí krávou", čti Kobrou, zatímco já si někde užívám - rozuměj, jsem v práci.

Ikdyž navrhuju řešení — zaplatím taxi, někoho na vyzvednutí, pomoc, kompromis —

je to špatně.

Nevyhovující.

Nepřípustné.

A když náhodou zmíním, jak to tedy bude s mými lékařskými zákroky, které jsem si plánoval, s dovolenými, služebními cestami?

"Měl sis vše plánovat na své volné dny."

"Není to akutní."

"Zaplať si chůvu."

"Zavolej si babičku."

"Zaplať si kohokoliv."

Samozřejmě.

Operace, na kterou se čeká měsíce, se přece běžně plánuje podle toho, jestli máš zrovna "svoje pondělí".

SMS palba ale pokračuje:

" Jo a budu chtít co nejdřív vyplatit zbytek SJM. 

Dávám ti měsíc. 

Jinak se ti nastěhuju hezky zpátky, pořád mám v bytě, kde bydlíš, trvalé bydliště. 

A policajti mě dovnitř pustí, to jsi sám viděl posledně. 

Tak ti radím dobře, nedělej problémy a budeš mít klid."

Rajská hudba, vzpomínáte?

Nechápal jsem nic.

Nejsem zvyklý fungovat ve světě, kde se na něčem domluvíš, týdny to funguje, a pak se to ze dne na den smaže bez varování, bez vysvětlení a bez ohledu na kohokoliv kolem.

Jak mám tušit, že najednou platí jen rozsudek, když mi o tom nikdo nic dopředu neřekne? 

Jak mám plánovat cokoliv, když absolutně nevím, co platí v den A a co v den B?

A hlavně – když se znovu na něčem dohodneme, bude to platit opravdu?

Protože tohle už nebylo o domluvě.

Bylo to o moci.

O tlaku.

Pak mi to konečně došlo.

Tohle všechno je trest.

Ona trpí smutkem a já jsem první na ráně, na kom si to vylije.

Jí se zhroutil svět, který si malovala jinak, nechala se rozvést a...

Já mám Kobru.

Děti ji mají rády.

Já jsem spokojený.

Královna ne.

Tak teď budu trpět taky.

A všichni ostatní se mnou.

Protože to tak chce Královna.

A v tomhle systému se fakt nedá plánovat vůbec nic.

I kdybys měl tři křišťálové koule.

Další kapitola toho bude krásným příkladem.

Poračuj dál - Kapitola 14: Dohoda rodičů