Kapitola 14: Dohoda rodičů

Poznámka na úvod:

V minulé kapitole - Křišťálová koule - jsme se podívali do křišťálové koule a sledovali, jak se slovní dohody měnily z minuty na minutu.

V téhle kapitole se podíváme na to, jak to dopadá, když dohodu rodičů provedete písemně. 

Pokud jste na blogu noví a naskočili rovnou sem, doporučuji kvůli lepšímu pochopení jmen, souvislostí a kontextu začít od začátku -Jak to všechno začalo.

Dohoda rodičů je nad rozsudkem?

Jsou chvíle, kdy máš pocit, že už tě život nemůže ničím překvapit. 

Že už sis vybral a odžil všechno, co šlo. 

A pak přijde život, lehce tě plácne po rameni a řekne:

"Hele, máme tu pro tebe ještě jedno bonusové kolo."

Královnu v té době odkopl Čmeláček. 

A emoce, jak známo, nemají brzdy ani rozum. 

Potřebují ventil. 

Cíl. 

Hromosvod.

A tím hromosvodem byl Král.

Ten typ, co stojí v bouřce, chytá rány do hlavy a ještě se snaží tvářit klidně, protože "hlavně kvůli dětem". 

Vnitřně vaříš jak papiňák bez ventilu, navenek se usmíváš a říkáš, že to zvládneš. 

Protože jsi rodič, chlap a tak se to od tebe čeká. 

Úkol zněl jasně, je potřeba Královnu vyplatit v co nejkratším termínu.

Jinak přijede s policajtama.

Protože Královna je přece pořád majitelkou půlky zámku. 

A policajti ji z "vlastního" přece nevyhodí, že jo. 

Takže jestli chce Král klid. 

Jestli nechce scény před princeznama.

Jestli nechce  znova vysvětlovat dvěma uniformám, co je to SJM, kdo má kde kartáček a proč tam vlastně bydlí…

tak má koukat platit a neprodlužovat to.

Jenže se zapomíná na drobný detail, který se v tomhle příběhu pořád ztrácí:

Král nabízel vyrovnání od začátku rozchodu. 

Pořád stejné.

Jenže ono nikdy nebylo dost dobré.

Vždycky málo.

Král poslouchal furt dokola, že:  

"to a to má větší hodnotu".

 "počkáme si na odhad".

Pořád "ještě něco".

A v uších to slyší dodnes:

"Hele, měl jsi ode mě uvařeno x tisíc večeří, nespočet vypraných trenek atd."

A když to vynásobíš, sečteš, přidáš inflaci, emocionální újmu, úrok z prodlení a morální odškodnění za všechno, co kdy kdo cítil, dostaneš číslo, které s realitou nemá vůbec nic společného. 

Ale pocitově? 

Pocitově to sedí. 

A pocit je přece důležitý.

Jelikož čas kvapil.

Pittbulovi Přemkovi - dvornímu advokátovi Královny - to SJM furt na kalkulačce nevycházelo.

A Krále už vážně nebavilo točit dokola tu samou písničku.

Proto Přemka vyzval, aby si s Královnou nechali udělat oficiální ověřené posudky a budou to mít černé na bílém. 

Tyhle posudky bude Král akceptovat, když jim jeho nabídka přijde furt málo.

 Hned co se bude znát kolik, vyplatí Královnu fofrem.

Hlavně, ať už je klid.

A může se konečně normálně žít.

Tak se zadaly odhady. 

Čekalo se. 

Mlčelo se.

A i mlčení je vlastně typ sdělení...

Jen člověk musí vědět, jak ho číst.

Prý to ještě není hotové, tvrdil Přemek...

Králi to nedalo a po návratu z Afriky zavolal odhadci sám. 

Světe div se, posudek byl hotový už dva týdny.

Jen se Králi jaksi neposlal.

Proč?

Protože částka vyšla ve finále mnohem nižší, než kolik Král nabízel od začátku.

A najednou slyšíš, Houstone, máme problém.

Slyšíš jen:

"S posudkem nesouhlasíme."

"Tohle určitě neodpovídá realitě."

"Radši bychom se vrátili k té vyšší částce… 

Tu co jste nabízel jako první."

K té částce, která byla ještě včera málo.

Dokud se neukázalo, že realita je ještě míň.

Král drží slovo.

Takže oznámil jednoduchou věc:

"Chtěli jste posudky. Máte posudky."

Upozornění, že to může dopadnout přesně takhle, tu bylo.

Kdo ví, ten ví, kdo neví, čeká na posudky...

A tak se zase...

 Mlčelo. 

Tak moc se spěchalo, až se najednou nespěchalo vůbec.

Přitom Královna má na vyplacení SJM celé tři roky, říkali.

Takže vlastně žádná panika.

Tak mi někdo prosím vysvětlete,

proč ten spěch ???

Do toho všeho přišly k řešení školky.

( Pozn.: obě princezny chodily společně do dětské skupiny co by kamenem dohodil od domova )

Starší princezna už prý byla na dětskou skupinu "velká". 

Bylo potřeba ji hned dát do školky. 

A jaká je nejlepší školka na světě?

Modří už vědí!!!

No přece Mordor.

Protože tam byla Kojná.

A Kojná chce princezny vídat každý den.

Jsou to přece "tak trochu i její děti".

V té době jsme byli ještě manželé.

Tak se dnes tváříme, že můj souhlas s přijetím, o kterém do té doby nikdo nic nevěděl, byl vlastně oficiální a dobrovolný.

V reálu to ale vypadalo takhle:

Vrátíš se ze služebky domů a dozvíš se, že dítě už chodí do školky mimo okres, Královna ji tam přihlásila. 

Hotovo.

Hodina dojíždění tam a zpět prý není problém.

Auto je k dispozici a Královna se dušovala, že logistiku obstará.

Tvůj názor nikdo nechce a ani nikoho nezajímá.

Tvůj souhlas není extra potřeba.

Ale zpětně, se bude ještě hodit...

Po rozvodu přišla snaha přemístit do Mordoru i mladší princeznu.

Tentokrát už to ale nešlo bez Králova souhlasu.

A ten on nedal.

Ptáte se proč?

Tak to se ptáte úplně správně.

Mladší princezna chodila do dětské skupiny.

Bylo jí dva a půl roku.

Byla tam spokojená. 

 Prospívala.

Měla tam kamarády.

Navíc se blížily prázdniny.

Takže nebylo kam spěchat.

Klidně se mohlo počkat pár měsíců a případný nástup do školky řešit až od září. 

V klidu a bez tlaku.

Jenže v Mordoru se nečeká.

V Mordoru se jede hned.

A když se nejede hned,

 jede se přes soud.

Šlo se teda k soudu.

První kolo Král projel.

Odůvodnění bylo jednoduché:

Starší princezna už tam je.

Kojná taky.

Mladší si zvykne.

Auto máte.

Tak co řešíte?

No... třeba tohle:

Že je naproti bydlišti školka, kterou jste pro dcery chtěl?

Že by jim ušetřila zdlouhavé dojíždění?

Že by po školce při cestě domů neusínaly v autě?

Že by měly kamarády tam, kde skutečně bydlí?

Ano.

Bylo by to moc easy.

Protože v Mordoru kamarádi nejsou z okolí.

V Mordoru se naváží a přiváží.

Ráno děti naložíš, odvezeš přes okres, odpoledne je zase přivezeš zpátky.

Sociální vazby vyřešeny.

Usneš v autě cestou domů?

Tvůj problém.

 Ciao.

Zatímco školka v okolí domova je to podezřele normální.

Tam, kde mají princezny kamarády od narození.

S kterýma pak chodí ven, navštěvujou se, hrají si.

Ale to je právě ten problém.

Je to moc jednoduché.

Když soud souhlas nahradil, Král oznámil, že se odvolá.

Zvyknout si a Kojná nejsou důvody proto, aby děti jezdily někam daleko mimo okres, když mají super školku v místě bydliště. 

Navíc si můžou ráno vklidu pospat a být s kámošema i odpoledne / večer.

A hle.

Jakmile zaznělo slovo odvolání,

najednou se začalo jednat.

Na stole se objevila "nová" nabídka:

• stáhneš odvolání
  
• vyplatíš SJM dle odhadu
• Královně zůstane její byznys
• dětem se nechá schválit symetrická střídavka týden/týden, ve které už stejně jedeme asi 2 měsíce
• alimenty zůstanou stejné i po schválení symetrické střídavky

Neznělo to blbě.

Dávalo to celkem logiku.

Dětem dlouhý režim střídání vyhovoval.

Král už chtěl mít konečně klid a celou anabázi s rozvodem a SJM za sebou.

Celé to mělo jedinou podmínku.

Protože, když jsme se x krát v minulosti na něčem dohodli slovně, tak v pondělí platilo A a v úterý B.

Takže, suma sumárum - půjde se k notáři. 

Dohoda se ověří, budou na ní oba dva podpisy.

Jakmile to takhle bude, posílám love, stahuju souhlas a žijeme v míru.

Peace!

Na scénu vstupuje Mr. Justice.

Králův nový advokát. 

Nekouše. Neštěká. Nehraje divadlo. 

Prostě jde rovně.

Partner in crime.

Sepsal dohodu a my ji s Královnou šli ověřit k notáři.

Odesláno na soud.

Prázdniny mohly konečně začít...

Královna se hned po vyplacení SJM odstěhovala.

Do 120m² paláce s mramorovou podlahou v centru podhradí.

Sama.

Bydlení vyřešené přes systém, který se neptá na příběhy, ale na čísla.

 A když čísla sedí, svět je v rovnováze.

Možná vám to zní absurdně, ale funguje to přesně takhle.

Ověřeno.

Ne z doslechu, ale z první ruky.

Stačí být podnikatel s příjmem nula.

Česky - doložíš daňové přiznání, ze kterého vyjde, že papírově sotva dýcháš.

Že přijedeš autem?

Že máš kabelku od módního guru?

Že ti na účtu před nedávnem přistálo pár koulí z vyrovnání?

Že máš na alimentech víc, něž obě pracovnice za přepážkou dohromady?

To už se systém neptá.

To už totiž někdo nedomyslel do konce.

Vyplníš si formulář.

Čestně prohlásíš.

 A chechtáky tečou.

Pohodinda.

Takže si to pojďme pro pořádek zrekapitulovat:

• rodičák sype, ikdyž dáváš dítě na celý den do školky

• bydlení pokryješ z dotačního programu " samoživitel "

• SJM máš ve fullu na účtě

• Podnikání ti jede a je jen tvoje

• dostáváš královské alimenty na děti, které v tomhle věku fakt nemají náklady jak švýcarský manažer. Notabene když výdaje na školky, oblečení a další "nezbytnosti" platíte s Králem na půl.

  
  

A teď vážně.

Motivovalo by tě to jít makat jak šroub?

Zvednout se ráno s pocitem "musím zabrat"?

Nebo by sis spíš řekl(a), že svět je vlastně docela fajn místo, když to máš takhle nastavené a funguje to?

No…

řekni upřímně.

Prázdniny byly klidné, díky bohu.

Princezny jsme si střídali po dvou i více týdnech.

Fungovalo to.

OSPOD děti vyslechl a řekl: ano, je to v pořádku.

Dohodu podpoříme.

Zbývalo už jen jediné, termín soudu, kde se dohoda odklepne.

Protože nic tomu přece nebrání.

Nebo jo?

A pak přišel začátek školkové roku.

Listí padá, děti rostou, dohody zrají...

a na scénu přichází nová postava.

Seznamte se.

Kejvák Bob.

AKA nový přítel Královny.

Dva týdny před schvalováním dohody u soudu,

přišel zlom.

Na klasickém kolečku na OSPODu Královna oznámila, že…

s dohodou vlastně nesouhlasí.

Proč?

Protože by se taky mohlo stát, že to u soudu zavoní výlučnou péči ve prospěch Královny.

A výživné by se…

no…

taky mohlo trochu "přepočítat", že.

Takže se udělalo to nejlogičtější řešení ze všech:

na poslední chvíli se Král pošle do hajzlu způsobem, který by nevymyslel ani mistr kouzelník z Las Vegas.

"Máme písemnou, notářsky ověřenou dohodu," říkám.

"Já splnil všechno.

SJM vyplacené.

Odvolání stažené.

Děti jedou půl roku v režimu, který jim vyhovuje.

A vy mi teď říkáte… co?"

Odpověď je jednoduchá:

"Královna s tím už ale nesouhlasí. 

Musíte se domluvit."

Takže…

"Takže si s tou ověřenou dohodou můžu vytřít prdel?" ptám se.

"Protože mně to tak zní. 

Poslouchá mě tu vůbec někdo?

Co ty děti? 

Nejste tu náhodou od toho, abyste hájili zájmy dětí?

Žijou v rytmu, který jim očividně sedí.

Vy sama jste před pár měsíci popsala, jak to hezky funguje.

A teď mi chcete říct, že je to vlastně jedno,

protože někdo změnil názor?"

V tu chvíli jsem měl pocit, že vystřelím z trenek a opustím místnost komínem.

Unicorn Dad mód on ani nešel zapnout...

Jenže to Král ještě neslyšel důvody, proč se s dohodou nesouhlasí:

1. Otec péči nezvládá.

Nezvládá ji teď.

Konkrétně od chvíle, kdy začala školka.

Protože děti tam nevozí pravidelně.

On si je totiž dovolí…

někdy nechat doma.

Představte si tu drzost.

Chce s nima být.

Chce si s nima hrát.

Chce s nima jít ven.

Chce být rodič.

Samozřejmě ten samý otec tu samou péči naprosto v pohodě zvládal celé prázdniny.

Kdy byly školky zavřené.

Kdy byl s dětmi 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Tehdy to šlo.

Tehdy nikdo nic nenamítal.

Ale jakmile se otevřely dveře školky rozsvítil se

alarm, červené světlo = otec selhává.

2. Nepodává dětem teplé večeře

Ano.

Občas se to stane.

Král není Pohlreich.

Nemá Michelin.

A Alcron fakt doma neprovozuje.

Ikdyž, snaha by byla...

Ale dovolí si tvrdit, že chleba s pomazánkou je pořád jídlo.

Ne důkaz rodičovské neschopnosti.

Ne trestný čin.

Už vůbec ne vstupenka k výlučné péči.

Pokud by byla absence teplé večeře důvodem k odebrání dětí,

polovina republiky by byla v dětských domovech

a druhá polovina by byla na útěku.

3. Nevozí děti na kroužky

Ano.

Na ty, které nikdy neschválil.

Na ty, na jejichž souhlas se ho nikdo ani neobtěžoval zeptat.

Tak na ty opravdu ne.

Je to s podivem, já vím.

Asi proto, aby děti nemusely mít každý den kroužek.

Protože ve čtyřech a třech letech je to přece skoro povinnost, že ano.

Rozvrh jak manažer v korporátu, jen bez platu a benefitů.

Místo toho si Král dovolil myšlenku,

že by děti mohly být…

na hřišti.

S kámoškama.

Ve svém hoodu.

Za tyto kacířské rodičovské postupy by měl být Král upálen,

následně smažen v pekle

a jeho popel důsledně rozptýlen mezi rozvrhy školkových aktivit.

V den, kdy se měla dohoda schvalovat, neměla na nás soudkyně moc času.

Což se vlastně vůbec nedivím.

Původní plán byl jednoduchý.

Schválit podepsanou a notářsky ověřenou dohodu rodičů o změně péče.

Záležitost na pár minut.

Takové to: "Ano, souhlasíte? Ano, souhlasíte? Děkujeme, nashledanou."

Jenže ouha.

Místo rychlého odkývnutí se rozjelo klasické soudní bingo.

Výpovědi o příjmech a nepříjmech.

O tom, kdo jak dobře a kvalitně zvládá péči.

A hlavně o tom, kdo ji absolutně, ale opravdu absolutně nezvládá.

Padala velká slova a moudra.

Přemek Pitbul štěkal a štěkal a štěkal...

Takovéto "bla bla bla", které s realitou měly společného asi tolik, co pohádka s účetnictvím.

Čas v místnosti běžel jako splašený kůň.

A jedno bylo do očí bijící a jasné.

Dneska se tady nic schvalovat nebude.

Odročeno.

"Přijďte za tři měsíce."

"Držte se původního rozsudku."

"Předběžné opatření vydávat nebudu."

"Dětem to vysvětlete."

"Nebo se domluvte."

To poslední zaznělo s takovou lehkostí,

jako kdyby šlo o domluvu,

kam půjdeme v sobotu na oběd

a jestli si dáme pizzu nebo těstoviny.

Hotovo.

Papíry zpátky do desek.

Život zpátky do chaosu.

A Králi nezbylo nic jiného, než znovu vyleštit křišťálovou kouli

a doufat, že ta, kterou má zrovna doma,

tentokrát opravdu funguje.

A hádejte co, nefungovala...

Jen se ukázalo, že tady příběh rozhodně nekončí.