Kapitola 15: Perpetuum mobile

V minulé kapitole jsme se podívali na to, jak vypadá dohoda na papíře — notářsky ověřená, podepsaná, připravená ke schválení. A hlavně na to, jak rychle se z ní může stát úplně bezcenný kus papíru ve chvíli, kdy se zrovna nehodí do aktuálního scénáře.

Pokud jsi na blogu nový/á a naskočil/a rovnou sem, doporučuju začít od kapitoly 1. 

Ne kvůli napětí. Ale protože bez toho může tohle všechno působit jako přepálený výmysl nasraného chlapa po třetím pivu. Jenže ono to výmysl není. A jestli se v některých pasážích poznáváš — je to jen tvůj pocit.

Máme po soudu. Tedy skoro.

Dohoda se neschválila. Ne proto, že by byla špatná. Ne proto, že by dětem ubližovala. Prostě proto, že si to na poslední chvíli Královna rozmyslela.

Soudkyně přišla na jednání s tím, že to bude formalita. Razítko, podpis, hotovo. Jenže když se ukázalo, že to formalita nebude, že se bude muset mluvit, ptát, řešit… nebyl na to prostor.

Odročeno.

Přijďte za tři měsíce.

Tři měsíce. 

Prostor, ve kterém se dá spousta věcí udržet. 

A taky se dá spousta věcí úplně rozjebat.

Soudkyně na odchodu hodila do místnosti větu, která na zní skoro nevinně:

"Péči si rozdělte jak chcete… nebo se řiďte stávajícím platným rozsudkem."

Tehdy mi ještě nedošlo, že se tím neotevřel prostor ke klidu, ale prostor ke hře. 

Protože v momentě, kdy dohoda neplatí a návrh na změnu péče je v jednání, začíná se znovu řešit výživné. A s Královninou vidinou výlučné péče...? 

To už nebyla hra o to, jestli děti zůstanou ve funkčním režimu, který jim vyhovoval. 

To už byla hra o "dětský standard".

A pak se to rozjelo. 

Potichu.

 Přesně tak, jak se rozjíždí věci, které mají navenek vypadat jako náhoda.

Tablet vysoko. Stačí málo.

Jeden den děti nevolají — dobře, asi mají program.

 Druhý den taky nic. 

Třetí den už na ten telefon koukáš jinak. 

Takový tichý, plíživý neklid, který se nedá pojmenovat, ale sedí ti v hrudi jako cihla.

Tak jsem se zeptal dětí, proč nevolají?

"My bychom ti chtěly zavolat, ale máme tablet vysoko. Mamka ho tam dává."

A ty sedíš a v hlavě ti jedou dvě věci. 

Ta první je skoro směšná: tak ho sakra dej dolů. 

Ta druhá je mnohem horší: aha. Tak tohle stačí.

Nemusíš zakazovat, nemusíš křičet, nemusíš dítěti říct "nebudeš volat tátovi."

Stačí tablet dát vysoko.

Ptám se Královny, proč dětem nemůže dát dětem tablet, když chci volat?

"Až mi to soudkyně nařídí, že ti mají volat, tak ti budou volat. Do té doby se smiř s tím, že ti volat prostě nebudou."

Řečeno klidně. 

Bez zaváhání. 

Jako kdyby se mluvilo o tom, kdo vyzvedne balík v zásilkovně.

V sobě jsem cítil přesně ten druh vzteku, který nevybuchne navenek, ale začne vařit uvnitř. 

Tichý, hustý, horký. 

Takový, kdy víš, že kdybys řekl všechno, co chceš říct, nikam by to nevedlo. 

Tak mlčíš. A vnitřně hoříš.

Jenže co máš dělat? Chovat se stejně? 

Když budou děti chtít volat mámě, řeknu jim ne?

Vždyť je to jejich máma...!

Na OSPODu to nikoho nezajímá.

Dle slov Královny děti stejně s otcem mluvit nechtějí.

A protože to říká Královna, tak to necháme tak.

Ty vole… takhle jednoduché to je?

Pozn.: Ještě před pár lety to takhle nastavené nebylo. Dnes už ale zákon jasně říká, že dítě má právo i na nepřímý kontakt s druhým rodičem (např. telefonicky nebo online) a rodič, u kterého dítě je, to musí umožnit.

Jediný platný rozsudek. Ale jen někdy.

Královna si v klidu dojela svůj týdenní turnus po soudu.

V klidu. Bez keců.
A v pondělí ráno, kdyděti předávala Králi, mu oznámila, že odteď se jede podle jediného platného rozsudku.

Prý jsem slyšel soudkyni, nemáme dohodu, tak platí původní rozsudek.

Ten z let minulých. 

Ten, který po půl roce absolutně nedává smysl. 

Za tři měsíce měl být soud, kde by tenhle rozsudek s velkou pravděpodobností letěl do koše. 

Takže celá ta fraška s "platným rozsudkem" je jen divadlo. 

Kdo chce, hledá způsob. 

Kdo nechce — trestá. 

A teď bylo potřeba trestat.

Pořád jsem opakoval jediné: proč to dětem měnit na pouhé tři měsíce? 

 Tím, že to teď změníme tím dětem pomůžeme jak?

Budou zbytečně zmatené.

Ale bylo to marné, bylo to marné, bylo to marné.

Protože tohle nikdy nebylo o dětech. 

Pokud se dohoda neschválí, otevírá se výživné. 

A s výlučnou péčí se otvírá ještě víc. 

Ale hlavně — výlučná péče znamená svobodu. 

Svobodu řídit si věci po svém, bez nutnosti domlouvat se s někým, kdo má jiný názor. 

Školka? Zařídím sama. 

Lékař? Sama. 

Kroužky, dovolená, výlet, přestěhování? 

Sama, sama, sama. 

Žádné kompromisy, žádné "a co si o tom myslí táta."

A zároveň — krásná možnost škodit. 

Chceš děti vzít k moři? Nemůžeš, máš jen svoje 4 dny.

 Chceš je vzít na lyžák na týden? 

Nemůžeš, jedeme podle rozsudku. 

Obě holky jsou astmatičky, lékař říká čistý vzduch by jim pomohl, jsi ochotný zaplatit všechno sám, po Královně nechceš ani korunu. 

Jen chceš vzít děti na čerstvý vzduch. 

Jsou ve školce, nejsou školou povinné, nikdo o nic nepřichází. 

Ale ne. Budou sedět doma. 

Ty za ně platíš, ale nerozhoduješ. 

A to je přesně ten pocit, který Královna potřebovala mít.

Střídavá péče totiž vyžaduje to nejhorší, co si Královna dokázala představit.

Pravidelnou spolupráci s někým, s kým spolupracovat nechce.

Protože nejhorší na střídavce není střídání.

Nejhorší je neochota spolupracovat.

Únos

Ještě než jsem do té školky vůbec přijel, řekl jsem to Královně úplně normálně.

"Hele, odjela sis svůj týden. V klidu. Bez problému. Teď po mně chceš, abych ze dne na den najel na nějaký pseudorozsudek. Já mám tenhle týden naplánovaný — narozeniny mámy, lékařský zákrok. To nepřehodím jen tak."

Chvíli ticho.

"Jestli na tom trváš, tak se o tom pojďme pobavit příští týden na OSPODu. Ale teď si normálně dojedu svůj týden, tak jako sis ho dojela ty."

To se jí samozřejmě nelíbilo. 

Chtěla změnu hned. 

Ne příští týden. Ne po domluvě. Hned. 

Protože hned mělo největší šanci mi to zkomplikovat.

" Stačila mi jen poslat sms s jasnou zprávou: Péče ti začíná až odpoledne, takže si je určitě dříve nevyzvedneš. "

A přesně v ten moment jsem věděl, že tohle nebude normální pondělí.

Přijdu do školky ve dvanáct.

A hned to bylo cítit.

"Nemůžeme vám děti dát, péče vám začíná až v 15:00."

A v hlavě ti blikne:

To jako fakt?

Tak to utnu:

"Jsem otec. Zákonný zástupce. Jdu si pro děti."

Rozsudek říká, kdy začíná péče. 

Ne kdy jako táta smím vstoupit do budovy. 

Jdu převlékat děti a beru je s sebou, tak mě tady prosím nezdržujte.

A pak to přijde.

Šeptání za závěsem.

"Teď přijel a bere si děti… nevíme co máme dělat… ale já tomu nerozumím… vám ta výlučná péče nevyšla?"

Sojka práskačka už jela bomby. Hlásit vše Královně hned za tepla.

V téhle chvíli mi došlo, že tenhle příběh už si žije vlastním životem.

Ty nejsi táta.

Ty jsi problém.

Vezmu děti. Odjíždím.

Telefon.

10 zmeškaných hovorů.

OSPOD. Královna.

Píšu Královně, vklidu, bez emocí, naposledy:

"Říkám ti to naposled. Stejně jako ty sis odjela svůj týden bez problémů, dojedu i já ten svůj. Nemůžu ze dne na den zrušit všechno, co mám naplánované. Uvidíme se na OSPODu příští týden a tam to v klidu dořešíme. Uklidni se. Dík."

Odpověď od Královny přišla okamžitě:

"Pokud nebudou děti dnes v 18:00 u mě doma, hlásím únos.

A radím ti je předat, paní soudkyni by se tohle tvoje chování nemuselo vůbec líbit."

A v tu chvíli se to roztočí.

Perpetuum mobile.

Večer, tak jak Královna slíbila, u večeře s Kobrou a dětmi, zvoní mobil. 

Policista.

Je nahlášen únos a mám se okamžitě nahlásit na služebně.

Slyšíte dobře.

Únos dětí jejich vlastním otcem.

Člověk sedí u stolu, slyší děti jak si povídají a zároveň poslouchá, že unesl vlastní děti. Na chvíli ti to skoro připadá vtipné. Kdyby to nebylo tak nechutně absurdní.

Policistovi jsem vysvětlil, o co jde. OSPOD o všem ví. Královna taky.

Nikam na služebnu nepojedu. 

Děti jsou v pořádku.

Tak jako byly v pořádku všechny předchozí týdny, kdy je měl otec v péči a nikoho nenapadlo volat policajty. Příští pondělí je vrátím.

Fotku vám klidně pošlu. Ráno si zavolejte na OSPOD a ověřte si jak se věci mají.

Policajt pochopil. Královna ho přesvědčit nedokázala. 

A to ji štvalo ještě víc.

Proč se tohle děje?

Vánoce č.2

Únos tedy proběhl, děti po týdnu navráceny zpět. Bylo okamžitě potřeba sprintovat na OSPOD.

Přijdete s argumenty, s logikou, s rozumem. Odcházíte s pocitem, že jste mluvili do chodníku. Zeď aspoň stojí zpříma.

"Máte rozsudek. Královna nesouhlasí. Musíte se domluvit. Za tři měsíce uvidíte."

A víc nic. Žádná ochrana dětí. Žádný zájem o to, co tenhle přehazovaný režim dětem dělá. 

OSPOD přikývne, zapíše, zavře složku a jde na oběd.

Proč musím furt dokazovat, že dvě plus dvě jsou čtyři? Systém blázen není. Systém je jen lhostejný. A to je někdy ještě horší.

A aby to bylo dokreslené: pokud chce Královna tak strašně dodržovat rozsudek — prosím. Podle rozsudku vychází, že Král má děti 24., 25. a 26. prosince.

Královna okamžitě zahlásila, že to teda určitě ne.

"Přijeď si klidně s policajtama, ale já ti je 24. 12. nedám. Budou s mámou. Nebo si přijeď s paní z OSPODu. Ta bude určitě v práci. Hahaha."

Paní z OSPODu seděla přímo v místnosti. Slyšela každé slovo. A řekla, že se musíme domluvit. A že ona 24. 12. v práci určitě nebude.

Stál jsem tam a v hlavě mi probíhaly dvě možnosti.

První: přijedeš s policajtama. Jenže oni ti děti nepředají. Jen s tebou přijedou, sepíšou protokol a odjedou. Z Královniny náruče je trhat nebudou. Máš v ruce morální vítězství — a v hlavách dětí Štědrý den s policií navěky.

Druhá: přijmeš fakt, že v praxi se jede podle pravidel toho, kdo chce mít vždycky po svém. Rozsudek nebo dohoda, who cares.

Ustoupíš. Nic jiného ti ani nezbývá.

Vánoce si posuneš. Balvanem prostě nehneš.

Anebo přistoupíš na tu samou hru a budeš jezdit s majákama sem a tam...

A děti to určitě moc ocení.

Takže jo — Štědrý den si udělám 21. nebo 22. Za ty roky jsem si na to zvykl. Vánoce jako pojízdný stánek posouvám si je podle nálady druhé strany.

Paní z OSPODu byla nakonec velmi ráda, že jsme se tak krásně domluvili. Ten oběd na ni asi opravdu čekal.

A jakmile se režim střídání po soudu přehodil, přišly dětské otázky. "Kolikrát se ještě vyspíme tady?" "Kdo si pro nás přijde?" 

A ty jim nemůžeš říct pravdu. 

Nemůžeš jim říct, že jejich perpetuum mobile moc dobře ví, kde je Královo nejbolestivější místo, a že se nebojí ho použít.

Tak jim řekneš jen: maminka s vámi chce být víc.

A ony se zeptají: a ty s námi nechceš být?

A ty nemáš slov. Sedíš tam, máš před sebou dvě malé tváře s tou naprostou, nevybavenou dětskou přímostí. A nemáš co říct. 

Pravda je příliš těžká. Lež by je bolela jinak. Tak mlčíš a obejmeš je. 

Jak jinak chceš vysvětlovat, že je nějaký OSPOD, domluvy co neplatí apod.

Někdy kolem Mikuláše přišla další lahůdka.

Královna přišla s tím, že mladší dcera se u ní doma velmi vzteká, nedokáže se obléknout, odmítá spát v pyžamu, nemůže spát sama a má velké záchvaty vzteku. Tady je lékařská zpráva. Bude potřeba psycholog.

V tu dobu byly princezny u nás. Vyzvedl jsem mladší ve školce. Sama se oblékla. Bez řevu. Bez záchvatu. Pečeme perníky, pohoda. Večer samo pyžamo, pohádka, pusa, spí. Idylka.

Do toho milion SMS od Královny. Jestli se vztekala. Jestli spala sama. Jestli neměla problém s pyžamem.

Říkám jí, že se nic neděje.

"No to ti tak budu věřit."

A tady přichází ten zvláštní pocit. Začínáš se rozhlížet kolem sebe. Díváš se na dítě, které si spokojeně hraje, samo se obléklo, samo usíná. A přitom ti někdo pořád dokola říká, že to tak není.

A ty si říkáš — vidím to takhle já, nebo vidím to takhle ona? Přehlížím něco? A pak přijde ta nejtemnější varianta: co když to tak opravdu je? Co když si to nějak maluju? Co když ona vidí věci, které já nevidím? Co když jsem já ten problém. A jen si to nechci přiznat?

Chvíli ti trvá, než si vzpomeneš, že máš oči. A že fungují. A že dítě, které spokojeně spí v 19:30 v pyžamu, fakt asi nemá záchvaty vzteku právě teď.

Tak jsem poslal fotku. Dítě spí, plyšák u hlavy. 

Druhý den další. 

Třetí den další. 

Posílal jsem důkazy existence vlastního dítěte.

Že spí, že se obléklo, že je v pořádku. Že musím posílat fotky spícího dítěte vlastní mámě dítěte, aby mi uvěřila. Že tohle vůbec muselo nastat.

Když jsem se zeptal, jestli to třeba nebude tím, že má nové bydliště, nový režim, nového přítele Kejváka Boba.

Bylo to okamžitě zamítnuto. 

Je to prý reakce na střídavou péči. 

A kdyby byly děti ve výlučné péči u matky, tak by byla pohoda.

Ale to ona prokáže.

Protože dítě vezme k psychologovi. A kdy jindy ho tam vzít, než pár týdnů před soudem. Načasování geniální. Náhoda samozřejmě. Vždy samozřejmě.

To se ale Král teprve dozví. A detaily přijdou v příští kapitole.

Nezbývá, než si pořád dookola připomínat jedno.

Zmar je reálný. 

Ta bezmoc, kdy systém nefunguje, OSPOD dává ruce pryč, rozsudek platí jen když se to hodí a perpetuum mobile se roztáčí pokaždé silněji.

To není pocit. To je realita. A je těžká.

Ale neklesneš na tu samou úroveň.

Ne proto, že bys byl svatý. Ale proto, že vidíš, co to dělá. 

S dětmi. S lidmi kolem. A ty to nechceš.

Takže se nenecháš manipulovat. Nenecháš si srát na hlavu. 

Ale zároveň nebudeš zakazovat kontakt, strašit policií ani používat děti jako páku. 

Neseš si holt s sebou následky svých rozhodnutí. 

To pak ve výsledku znamená dny bez dětí, Štědrý den osamotě, týden u moře co nevyjde. 

Neseš to. A držíš směr.

Ikdyž to bolí jak čert a ta bezmoc se násobí.

Jediná věc, která perpetuum mobile nakonec zastaví, je to, že se nepodvolíš a že někdo v tom systému to časem taky uvidí. 

Že někdo přijde a řekne: takhle teda ne.

A do té doby?

Perpetuum mobile jede. 

Jenže ručičky na hodinkách se točí taky.

Příští kapitola brzy.