Kapitola 15: Perpetuum mobile

V minulé kapitole jsme se podívali na to, jak vypadá dohoda na papíře — notářsky ověřená, podepsaná, připravená ke schválení. A hlavně na to, jak rychle se z ní může stát úplně bezcenný kus papíru ve chvíli, kdy se zrovna nehodí do aktuálního scénáře.

Pokud jsi na blogu nový/á a naskočil/a rovnou sem, doporučuju začít od kapitoly 1. 

Ne kvůli napětí. Ale protože bez toho může tohle všechno působit jako přepálený výmysl nasraného chlapa po třetím pivu. Jenže ono to výmysl není. A jestli se v některých pasážích poznáváš — je to jen tvůj pocit.

Máme po soudu. Tedy skoro.

Dohoda se neschválila. Ne proto, že by byla špatná a že by dětem ubližovala. 

Prostě proto, že si to na poslední chvíli Královna rozmyslela.

Soudkyně přišla na jednání s tím, že to bude formalita. Razítko, podpis, hotovo. Jenže když se ukázalo, že to formalita nebude, že se bude muset mluvit, ptát, řešit… nebyl na to prostor.

Odročeno.

Přijďte za tři měsíce.

Tři měsíce. 

Prostor, ve kterém se dá spousta věcí udržet. 

A nebo je rozjebat tak, že už je zpátky nesložíš.

Soudkyně na odchodu hodila do místnosti větu, která zní skoro nevinně:

"Péči si rozdělte jak chcete… nebo se řiďte stávajícím platným rozsudkem."

Tehdy mi ještě nedošlo, že se tím neotevřel prostor ke klidu, ale prostor ke hře. 

Protože v momentě, kdy dohoda neplatí a návrh na změnu péče je v jednání, začíná se znovu řešit výživné. 

A s Královninou vidinou výlučné péče...? 

To už nebyla hra o to, jestli děti zůstanou ve funkčním režimu, který jim vyhovoval. 

To už byla hra o "dětský standard".

A pak se to rozjelo. 

Potichu a jakoby nic.

 Přesně tak, jak se rozjíždí věci, které mají navenek vypadat jako náhoda.

Stačí málo.

Jeden den děti nevolají — dobře, asi mají program.

 Druhý den taky nic. 

Třetí den už na ten telefon koukáš jinak. 

Takový tichý, plíživý neklid, který se nedá pojmenovat, ale sedí ti v hrudi jako cihla.

Tak jsem se zeptal dětí, proč nevolají?

"My bychom ti chtěly zavolat, ale máme tablet vysoko. Mamka ho tam dává."

Co to je za blbost, říkáš si? 

V hlavě ti jedou dvě věci. 

Ta první je skoro směšná: tak ho sakra dej dolů. 

Ta druhá je mnohem horší: aha. Tak tohle stačí.

Nemusíš zakazovat, nemusíš křičet, nemusíš dítěti říct "nebudeš volat tátovi."

Stačí tablet dát vysoko.

Ptám se Královny, proč dětem nemůže dát tablet, když chci volat?

Voláme si každý týden, ona taky dětem volá kdykoliv chce. Tak proč to teď blokuje?

"Až mi to soudkyně nařídí, že ti mají volat, tak ti budou volat. Do té doby se smiř s tím, že ti volat prostě nebudou."

Řečeno klidně. 

Bez zaváhání. 

Jako kdyby se mluvilo o tom, kdo vyzvedne balík v zásilkovně.

V tu chvíli jsem cítil přesně ten druh vzteku, který nevybuchne navenek, ale začne vařit uvnitř. 

Tichý, hustý, horký. 

Takový, kdy víš, že kdybys řekl všechno, co chceš říct, nikam by to nevedlo. 

Tak mlčíš. A vnitřně hoříš.

Jenže co máš dělat? Chovat se stejně? 

Budu používat děti jako zbraň k trestání?

Když budou děti chtít volat mámě, řeknu jim ne?

Vždyť je to jejich máma...!

Na OSPODu to nikoho nezajímá.

Dle slov Královny děti stejně s otcem mluvit nechtějí.

A protože to říká Královna, tak to necháme tak.

Jo, takhle jednoduché to je...

Pozn.: Ještě před pár lety to takhle nastavené nebylo. Dnes už ale zákon jasně říká, že dítě má právo i na nepřímý kontakt s druhým rodičem (např. telefonicky nebo online) a rodič, u kterého dítě je, to musí umožnit.

Rozsudek tedy platí. Ale jen někdy. A jen pro někoho.

Královna si v klidu dojela svůj týdenní turnus po soudu.

V klidu. Bez keců.
A v pondělí ráno, kdyděti předávala Králi, mu oznámila, že odteď se jede podle jediného platného rozsudku.

Prý jsem slyšel soudkyni, nemáme dohodu, tak platí původní rozsudek.

Ten z let minulých. 

Ten, který po půl roce absolutně nedává smysl. 

Za tři měsíce měl být soud, kde by tenhle rozsudek s velkou pravděpodobností letěl do koše. 

Takže celá ta fraška s "platným rozsudkem" je jen divadlo. 

Kdo chce, hledá způsob. 

Kdo nechce — trestá. 

A teď bylo potřeba trestat.

Pořád jsem opakoval jediné: proč to dětem měnit na pouhé tři měsíce? 

 Tím, že to teď změníme tím dětem pomůžeme jak?

Budou zbytečně zmatené.

Ale bylo to marné, bylo to marné, bylo to marné.

Tady už nešlo o děti. 

Tady šlo o kontrolu.

Protože tohle nikdy nebylo o dětech. 

Pokud se dohoda neschválí, otevírá se výživné. 

A s výlučnou péčí se otvírá ještě víc. 

Ale hlavně — výlučná péče znamená svobodu. 

Svobodu řídit si věci po svém, bez nutnosti domlouvat se s někým, kdo má jiný názor. 

Školka? Zařídím sama. 

Lékař? Sama. 

Kroužky, dovolená, výlet, přestěhování? 

Sama, sama, sama. 

Žádné kompromisy, žádné "a co si o tom myslí táta."

A zároveň je tu krásná možnost škodit. 

Chceš děti vzít k moři? Nemůžeš, máš jen svoje 4 dny.

 Chceš je vzít na lyžák na týden? 

Nemůžeš, jedeme podle rozsudku. 

Obě holky jsou astmatičky, lékař říká čistý vzduch by jim pomohl, jsi ochotný zaplatit všechno sám, po Královně nechceš ani korunu. 

Jen chceš vzít děti na čerstvý vzduch. 

Jsou ve školce, nejsou školou povinné, nikdo o nic nepřichází. 

Ale ne. Budou sedět doma. 

Ty za ně platíš, ale nerozhoduješ. 

A to je přesně ten pocit, který Královna potřebovala mít.

Střídavá péče totiž vyžaduje to nejhorší, co si Královna dokázala představit.

Pravidelnou spolupráci s někým, s kým spolupracovat nechce.

Protože nejhorší na střídavce není střídání.

Nejhorší je neochota spolupracovat.

A někde tady… se to začalo pomalu rozjíždět.

Ne nahlas.

Ale pomalinku a jistě.

Krok za krokem.

Tlak za tlakem.

Perpetuum mobile.

A v příští kapitole si ukážeme, jak to vypadá, když se tenhle stroj zapne naplno.