Kapitola 19: Here we go again  aneb Vánoce vol. 2

Pokud jsi na blogu nový a naskočil rovnou sem, doporučuju začít od 1. kapitoly. Ne kvůli napětí. Ale protože bez kontextu — kdo je kdo, jak to celé začalo a proč se pořád mele to samé dokola — by tohle mohlo působit jako přepálený výmysl naštvaného chlapa po třetím pivu.

Jenže ono to výmysl není.

A jestli se v některých pasážích poznáváš… je to jen tvůj pocit.

Kdo četl Královské Vánoce, ten ví, že Ježíšek už jednou dostal přesčas. Tehdy jsem si odškrtl první Vánoce bez princezen, rozbalil dárky o pár dní dřív a naivně doufal, že příště už bude líp.

To byla chyba. Chyba táty, který si pořád myslel, že když jde o děti, budou se dospělí chovat jako dospělí.

A ještě něco, než se rozjedeme. Po posledních kapitolách to možná začíná vypadat jako hon na Královnu. Není.

Je to příběh o tom, co se stane, když jeden z rodičů zjistí, že nejbolavější místo toho druhého nejsou peníze, majetek ani ego. Jsou to děti. A že právě přes ně dokáže zasáhnout nejpřesněji. Je to příběh o tom, jak to celé prožívají děti. A taky o systému, který má podobným situacím zabránit.

Nemyslím si, že systém nefunguje. Jen funguje strašně… ale opravdu strašně… pomalu. Tak pomalu, že když konečně dorazí pomoc, problém už dávno sedí o několik kapitol dál. Pokud se vůbec podaří najít řešení.

Někdy funguje systém i úplně jinak, než by sis přál. Protože jakmile rozhodování jednou pustíš z ruky, rozhoduje za tebe někdo cizí. A tam už nejde jen o právo. Jde o náladu. O rozpoložení. O to, kdo je zrovna komu sympatický a jak si který paragraf zrovna vyloží. Proto je hledání kompromisu skoro vždycky lepší cesta než spravedlnost, o které rozhoduje někdo jiný. Ale o tom bude ještě pár dalších kapitol. Vězte, že to nebude veselé čtení.

A jestli vám některé kapitoly přijdou přehnané, věřte mi, že bych byl nejradši, kdybych si je musel celé vymyslet. Jenže nemusel.

Z předchozích kapitol víte, že několik měsíců fungovalo něco, co podle všeho fungovat nemělo. Domluva. Princezny se střídaly po týdnu. Byly spokojené. Věděly, kde budou. Kdo je vyzvedne. Kde budou spát. A hlavně přestaly řešit dospělé. Zase byly prostě dětmi. Dokonce i OSPOD ten režim chválil.

Čekalo se už jen na jediné. Schválení dohody. 

Jenže místo schválení přišel odklad. A krátce nato zazněla věta, která změnila úplně všechno. "Já jsem si to rozmyslela."

Během pár minut bylo všechno pryč. Ne proto, že by to bylo lepší pro princezny. Ale protože se to najednou hodilo. A tehdy jsem ještě netušil, že právě tady se láme celý náš příběh.

Seděli jsme na OSPODu. Pořád dokola jsem opakoval jednu jedinou věc. Ne kvůli sobě, ale kvůli princeznám. Že několik měsíců fungoval režim, který jim vyhovoval. Že když ho teď rozbijeme a za pár týdnů ho možná budeme zase skládat zpátky, odnesou to jen ony.

Po hodině debat zazněla věta, která by si zasloužila zarámovat. "Já už fakt nevím, co s váma mám dělat."

To řekla osoba, jejíž práce doslova spočívá v tom vědět, co s námi má dělat. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by na té židli neposloužil líp kancelářský fikus.

Po chvíli mi bylo jasné, že se dneska nic nevyřeší. Pořád dokola jen: "Rozsudek. Rozsudek. Rozsudek." Tak jsem si povzdechl.

"Dobře. Tak když se teda tak strašně trvá na rozsudku, ať platí rozsudek. Stejně nás čeká za měsíc soud a ten rozhodne nejspíš podle toho, co dětem několik měsíců fungovalo. Takže je to celé ztráta času… ale budiž."

A pak jsem dodal: "Jen upozorňuju, že když se vracíme zpátky na rozsudek… mění se tím i Vánoce."

Ticho.

Vytáhl se kalendář a počítalo se. Matematika je zvláštní. Nezajímá ji, komu se výsledek hodí. Prostě počítá. A pořád vycházelo to samé.

Nakonec Královna zvedla hlavu. "24. prosince s tebou určitě nebudou."

Podíval jsem se na rozsudek. Pak na kalendář. Pak zase na rozsudek. Jen jsem si chtěl ověřit, jestli mi někdo mezitím nezměnil kalendář nebo nekonvertoval k pravoslaví. Nezměnil.

"Podle rozsudku mají být u mě."

Královna se usmála. "Tak si přijeď klidně s policajtama. Já ti je na štědrý den určitě nedám."

A bylo hotovo.

V tu chvíli mi došlo něco mnohem důležitějšího než to, kde budou princezny na Vánoce. Došel mi systém.

Když se přestala hodit dohoda, musel jsem okamžitě zpátky na rozsudek. Hned. Bez řečí. Jinak mě naháněli poručíci v uniformě přes celou republiku a hlásil se únos apod hovadiny. Jenže když se ukázalo, že podle stejného rozsudku mají být Vánoce u mě? Najednou bylo všechno jinak. Najednou se rozsudek mohl ignorovat. Najednou zaznělo: "Tak si přijeď s policajtama."

A OSPOD? Seděl a mlčky poslouchal. To bylo, jako vždy, celé.

Mimochodem, to že přijedete s policajtama, kdyby Vás to proboha někoho napadlo a prosil bych Vás se toho fakt vyvarovat, funguje asi takto.

Policie přijede. Sepíše papír. Možná se tě zeptá, jestli chceš kopii. Pak odjede. Děti druhému rodiči nevezme, když je nevydá. Takže jsi jel zbytečně.

Sepíše o tom všem jen papír a ty si ho můžeš tak akorát uložit nebo vytřít si s ním prdel. OSPOD pokrčí rameny. Soud tě samozřejmě objedná, když si podáš návrh na výkon rozhodnutí. Budeš čekat několik měsíců. A čekat a čekat. Až pak, jednoho krásného dne se možná dozvíš, že jsi měl vlastně pravdu, Nepředávající rodič dostane přísné "tytyty, to se nedělá" a k tomu pokutu pět set korun. Nebo taky nic.

A výlohy za právníka a za všechny ty papíry? Ty si k tomu můžeš v klidu přičíst.

Gratuluju, právě jsi nevyřešil vůbec nic.

Já to chápu, potřebuješ pomoct teď, ne za půl roku. Bezmoc je svině. Ale takhle tady u  nás systém funguje.

Co jsem měl dělat? Opravdu přijet na Štědrý den s policií? Stát před domem. V jedné ruce rozsudek, za zády blikající majáky. A dvěma malým princeznám vysvětlovat, že letos přijel místo Ježíška policejní Passat?

To by bylo vítězství. Rozsudek splněný. Děti vyděšené. Krásné Vánoce.

Jasně, že jsem nejel!

A ano, sralo mě to. Podruhé za sebou bez princezen na Štědrý den. Ale mnohem víc mě sralo něco jiného. Že jsem konečně pochopil, že tohle není o Vánocích. Ani o třech dnech. Ani o jednom předání. Tohle se bude opakovat. Znovu. A znovu. A znovu. Dokud budou pravidla záviset na tom, kdo se zrovna jak vyspí.

V tu chvíli jsem si přiznal něco, co jsem do té doby odmítal vidět. Nechal jsem se na prvním soudním stání ukolébat. "Jsou ještě malé. Za nějakou dobu přejdeme na týden a týden. Kdykoliv s nimi budeš chtít být víc, nebude problém."

Já tomu věřil, stejně jako tomu, že slovo dočasně znamená pro oba totéž. Že když budu chtít být s princeznami víc, nebude problém. Že dohoda je dohoda ( a ta má u nás akorát tak vlastní pomník a věčný plamen... ).

Protože jsem chtěl věřit. Protože jsem pořád věřil, že když jde o děti, zdravý rozum nakonec vyhraje.

Nevyhrál. Stačilo jednou říct ne. A po slově "kdykoliv" se slehla zem.

Ten večer jsem si přiznal ještě jednu věc. Největší chybou nebylo, že jsem souhlasil s asymetrickou péčí. Největší chybou bylo, že jsem uvěřil, že slovo dočasně znamená pro oba totéž. Že za pár měsíců opravdu přijde týden a týden. Že když budu chtít být s princeznami víc, nebude problém. Že dohoda je dohoda.

Po tom všem už jsem netrval na týdnu a týdnu proto, že bych chtěl "půlku". Trval jsem na něm proto, že jsem už nechtěl být tátou na povolenku.

Protože přesně tak jsem si začal připadat. Jako chlap stojící před divadelní šatnou. Kabát je můj. Mám na něj lístek. Jenže za pultem stojí šatnářka. Má dobrou náladu? "Tady máte." Nemá? "Dneska ne. Přijďte zítra. Tenhle lístek dneska určitě neplatí."

A ty tam stojíš. Koukáš na svůj vlastní kabát. Máš v ruce lístek. A stejně odcházíš domů v zimě.

Přesně tak jsem si tehdy připadal jako táta. O každém dni navíc, o každém víkendu, o každé dovolené a někdy i o obyčejném telefonátu rozhodoval někdo jiný. A já pořád začínal stejnou větou. "Mohl bych prosím…?"

A tohle bolí ze všeho nejvíc. Prosit se o vlastní děti. Prosit se o to, abys s nimi mohl být. Prosit se o to, abys jim mohl aspoň zavolat, vidět je, popřát dobrou noc. Neprosit o nic navíc. Jen o úplně obyčejné věci, které jsou pro každého tátu samozřejmost a pro mě najednou luxusní zboží, které ti někdo vydá jen tehdy, když má náladu.

Protože není horší pocit, než stát před vlastním životem s prosíkem v hlase.

Došlo mi, že už nechci bojovat o jednotlivé dny. Chci, aby existovala pravidla. Pravidla, která budou platit i ve chvíli, kdy se zrovna někomu přestanou hodit.

Protože dobře napsaný rozsudek není ten, který vyřeší dnešní konflikt. Dobře napsaný rozsudek je ten, který zabrání těm příštím.

Jasně rozdělené Vánoce. Jasně rozdělené prázdniny. Ideálně i delší letní bloky, aby člověk mohl s dětmi odjet na pořádnou dovolenou a po týdnu se zase neotáčet domů. Jasně určené předávání. Ve škole. Ve školce. Na neutrálním místě. Ne před domem jednoho z rodičů. Protože pak se taky může stát, že zazvoníš… a nikdo neotevře. Nebo nebude doma. Nebo ti prostě řekne: "Dneska ne." A jsi přesně tam, kde jsi byl o Štědrém dni.

Poslední věc, ke všem, co tohle čtou a možná to zrovna žijou. Nedělejte stejnou chybu jako já. Nespoléhejte na "domluvíme se" a "však to nějak půjde". Čtěte drobné písmo. Jo přesně tam, kam dává lichvář info o RPSN. Nevěřte ničemu, co si nemůžete přečíst černé na bílém. Protože papír vydrží. Sliby ne.

Hlavně myslete na svoje děti. Vy přece nechcete vyhrát nad druhým rodičem. Chcete, aby vaše děti byly v klidu. Aby věděly, co bude zítra. To je to jediné, o co tady doopravdy jde. A když jim něco svědčí a je to pro ně dobré, neměňte jim to. Děti potřebujou jistotu a od koho jiného než od rodičů a svého okolí by se jim jí mělo dostávat.

A jestli náhodou narazíte na stejného protivníka jako já, tak vám přeju pevné nervy. Budete je potřebovat. Bojujte. Ale chytře, a jen tam, kde to má smysl. 

Ježíšek tedy dostal přesčas. Zase. Vánoce proběhly, dárky se rozbalily, svíčky dohořely. Princezny spokojené. Já zase doma sám.                                 Ale však jsem si prý už zvykl, ne?

Jenže tím to zdaleka neskončilo.

Protože to celé přehazování režimů sem a tam se muselo někde projevit. A projevilo. Na dětech. Nejvíc na té mladší. Začala se ozývat, vztekat, dávat najevo, že se jí to nelíbí…

Pokračování příště…