Kapitola 2: Týden a půl, který měl dokázat, že to nedám
(a místo toho...)
Vrátím se domů.
Ne do "náhradního řešení".
Domů. Do našeho domova.
Princezny vběhnou, smích, copánky, ruce kolem krku.
A v hrudi se rozsvítí světlo, co nezhasí ani soud, ani papír, ani ego někoho jiného.
"Tati, proč spíme teď tady?"
"A kde spí maminka?"
To není rána.
To je amputace duše bez umrtvení.
Ale nadechneš se.
Ne jed.
Ne hořkost.
Pevnost.
"Někdy máma a táta nebydlí spolu.
Ale táta je tady. Vždycky."
A ony kývnou.
Protože dítě nepotřebuje složité vysvětlení.
Potřebuje jistotu.
Týden a půl
Dvě malé princezny.
Prázdniny.
Žádná školka.
Nula babiček.
Nula pomocníků.
Jen táta a dvě princezny.
Snídaně → hřiště → oběd → slzy nad panenkou → sandály levou na pravou → koupání → pohádka → noční kontrola horeček → ráno znova.
A místo:
"Mamííí, tatínek to nezvládááá!"
zazní:
"Tati, uděláme palačinky?"
"Tati, to bylo nejlepší!"
"Tati, mám tě moc ráda!"
Ty padáš do postele jak voják po misi.
Ale stojíš.
A hlavně: oni vidí, že stojíš. Jsi tam pro ně.
Původní plán:
Táta to vzdá → víkendový maskot → opona
Jenže ouha.
Táta funguje.
A to je problém.
Tchýně & dovolená, kde se lámal chléb
Řekneš si: "Buď větší člověk."
Pozveš tchýničku na společnou dovolenou s dětmi.
Kvůli nim.
Kvůli klidu.
Odpouštět je přece lidské? Co na tom, že věděla o čmleláčkovi, co opyluje královninu květinku už dávno před tebou?
A pak to vidí:
Já to zvládám.
Holky jsou šťastné.
Smějí se.
Objímají mě.
Volají "Tati, pojď!".
A babičce se v hlavě rozjede procesor:
"Tohle by mohlo dopadnout jinak, než si dcera naplánovala…
A co když nám je soud… nedá jen jí?"
A najednou není "naše nejmilovanější babička".
Je zmačkaná mezi dvěma koly:
- láskou k vnučkám
- strachem, že je neuvidí, pokud nepůjde dle scénáře
A pak to přijde:
Tichý přechod do týmu Anti-Fotr.
Ne kvůli pravdě.
Kvůli moci.
Boom
Královna vidí realitu:
"On to zvládá. Už moc."
A co udělá?
- Vezme děti
- Sedne do firemního auta, které jí nepatří
- Natankuje plnou firemní kartou
- A odjede daleko pryč
Ne proto, že to plánovala.
Ale protože se jí zhroutil plán, že to nedám.
Tohle není "péče o děti".
Tohle je panický úprk ega.
A já?
Vrátím se domů.
Azylový dům naproti už nebude potřeba. Co na tom, že jsem tam byl jen 3 týdny, utápěl se žalem den co den.
Moje děti mají domov tady.
A já taky.
Právnica ti to přece takhle radila, bude to dobré!
OSPOD — úřední poezie bez melodie
Volám, píšu, nic.
Děti nikde.
Tak jdu na OSPOD.
"Matka mi brání v kontaktu."
"A proč?"
"Protože jsem chtěl zpět firemní auto a evidentně zvládám své děti."
Ticho. Papír. Přikývnutí.
A věta, kterou tesají do zdí úřadů:
"Musíte se domluvit."
Ta mantra, co umlčí realitu.
Klasika.
A vy slyšíte, že systém vás slyší — ale neslyší.
Ale já jsem nečekal na zázrak.
Sednu do auta a jedu stovky kilometrů.
Ne na dovolenou.
Ne na rande.
Abych viděl svoje děti na dvě hodiny. Na hřišti.
V sobotu.
V devět ráno kdesi u Prahy.
Vstáváš v pět.
V autě termoska, nervy a jeden cíl — vidět je.
Obejmout.
Dýchat stejný vzduch.
Dvě hodiny.
Houpačky. Hrajem si na písku.
A srdce ti tepe jak motor ve stoupání.
Pak přijde otázka:
"Nechceš si je odvézt už dneska?"
Jo jasně.
Teď je naložím, otočím to zpátky xyz km,
a budeme doma za tmy… protože to přece úplně dává smysl.
Tak jí řeknu:
"Ne. Zítra si pro ně přijedu.
A příští týden půjdeme na OSPOD.
A nastavíme střídání tak, aby to bylo nejlepší pro děti."
Protože proč?
Protože už tak svoje děti vidím míň než "nejvíc nejlepší babička na světě".
Když královna nemůže — nevolá tátovi.
Volá hormonálně probuzené mamince, která jede svůj nový životní výkon:
"hlavně aby nebyly u něj".
A ty tam stojíš.
Táta.
Biologický, skutečný, přítomný, funkční.
A sleduješ tu realitu jak film, kde máš hrát mrtvolu,
ale ty ještě dýcháš.
A to je problém.
Táta se neptá, jestli může.
Táta jede.
Závěr kapitoly
Týden a půl, co mě měl zlomit, ukázal pravdu:
- Táta drží.
- Táta zvládá.
- Táta bojuje.
- A táta se nepasuje do role víkendového strejdy, i kdyby to bylo napsáno na mramoru chrámu svaté alimenty.
Kdo čekal, že to nedám?
Přepočítal se. A oni moc dobře ví, že starat se umím.
Tohle nebyl ten čas.
Unicorn Dad se nevzdává bez boje.
Zítra sedá do kočáru a jede s princeznama domů.