Kapitola 4: Den, kdy i jednorožci potí krev
Pátek ráno: Výbuch
Ticho.
Takové to ticho, které visí ve vzduchu jako provaz na popravišti.
A já pod ním, čekající, až někdo kopne do židle.
Tohle ráno voní napalmem.
Dneska je tam toho celá cisterna a k ní bedna sirek.
Dveře vlítnou dokořán.
Královna je zpět.
Wellness edice.
Vyspaná, uhlazená, nabitá energií jak powerbanka po dvoudenní dovolené v zásuvce.
V očích jiskra, která umí zapálit panelák.
První salva:
"Beru všechno. V novém bytě nemám skoro nic."
No shit.
Nic kromě čerstvého hnízda pro ni a čmeláčka s programem all you can cheat.
Druhá rána bez pauzy na reload:
"A princezny si teď střídat budeme míň. Musí si zvyknout na nový domov."
Přeloženo do normální řeči:
"Gratuluju, právě ses stal víkendovou atrakcí. Tři minuty, úsměv, fotka 250 korun."
Děti na příděl.
Welcome.
Řeknu klidně:
"Nech mi holky tenhle víkend. Stejně se stěhuješ, bude se ti hodit klid."
A v hlavě mi zabliká:
Prosím o vlastní děti.
Nový level pekla právě odemčen.
Ona jen:
"Nezajímá mě to. Ony si MUSÍ zvykat."
Jasně.
Tak moc si musí zvykat, že ještě ten den přistanou u prarodičů na "adaptační víkend".
Protože královna má dneska večer kolaudačku s BFF Dream Teamem:
Tanečnicí z Dolní Vlhké a Ujkom Chujkom.
A Čmeláček?
Ten na kolaudačku nedorazil.
Domácí velení mu asi nepodepsalo propustku. Buď velitelka, nebo malá generálka.
Těžko říct.
Já informace dostávám výhradně zpětně.
Jako logy z reaktoru po výbuchu.
Můj život totiž běží v režimu: Replay only.
Bitevní pole
Stojím tam jak tvrdé Y.
Sám.
Poslední voják bez munice.
A královna spustí další bombardování:
"Za chvíli si přijedu pro vše ostatní. Ty máš peněz dost, koupíš si nové."
Hořce se zasměju.
Tak hořce, že by se z toho dal destilovat nový druh Fernetu.
Unicorn Citrus, Bitter Edition.
Říkám:
"Nech mi tu aspoň postýlky. Holky musí mít kde spát."
A ona vybuchne jak severokorejská raketa po upgradu:
"Holky u tebe spát NEBUDOU. Takže postýlky jsou ti k hovnu!"
V tu chvíli už to není o nábytku.
Tohle je psychologické MMA bez pravidel.
"Vypadni," řeknu tiše.
Vyvedu ji.
Zabouchnu.
Rána taková, že soused jde kontrolovat nosnou zeď.
A já mám v trenkách hotové Sečuánské kuře.
Bratrstvo zkázy
Volám právničce:
"Co mám dělat? Stěhuje všechno!"
"Volej policii. Okamžitě."
Jenže královna je rychlejší než expresní Wolt.
Zvonek.
Na prahu bytu se objeví:
– královna
– čtyři poskoci
– dva příslušníci
– já, hlavní atrakce večera
Královna spustí jak cirkule na piku:
"Tohle, tohle, tohle! Berte! On má peněz dost! Koupí si svoje."
Bere židle, talíře, dekorace…
Kdyby tam ležel rohlík, odnese i ten.
A pak sprint k postýlkám.
Ne.
Tady končí sranda.
Tady končí všechno.
Tohle je moje čára.
Já:
"NE. To tady necháš."
Ona:
"Holky u tebe spát NEBUDOU! Nebudeš je potřebovat. Neboj!"
Následuje její klasická disciplína.
Olympijská disciplína:
Provokace na KO.
"Tak mi flákni! No tak! Ráno jsi byl hrdina!"
Poskoci zaklonění jak tuleni čekající na sardinku.
Příslušníci sledují přenos finále Ligy mistrů v poslední minutě prodloužení.
A mně v hlavě jede:
Ty ani nevíš, jak moc rád bych tě vystřelil do galaktické prdele. Tak daleko, že by tě nenašel ani Hubbleův teleskop.
Ale přesně to bys chtěla.
A já nejsem debil.
Nádech. Výdech.
Unicorn Dad mód: ON.
Příslušník utne show:
"Paní, stačilo. Vezměte si svoje a jdeme."
A ona ještě stihne kopanec:
"Nechávám mu ÚPLNĚ VYBAVENÝ byt! Já si musím všechno kupovat znova!"
Jasně.
Úplně vybavený.
Jako armádní stan po odchodu ruské armády.
S hypotékou k tomu. Super.
Příslušník u dveří:
"Tady to máte, řešeno domluvou na místě. My jedeme dál."
Druhý se nahne a zašeptá:
"Budete měnit klíče?"
"Nebudu."
Pohledem mi řekne: Tak se připrav. Vrátí se. A my už tady nebudeme.
Jo, vím, měl jsem to vyměnit hned. Po bitvě je každý generál…
Ticho, které bolí
Všichni jsou pryč.
Byt studí jak márnice.
A já čumím do prázdna.
Co to sakra bylo za tyjátr?
Psychika v troskách.
Nedokážu se soustředit ani na vlastní jméno.
Všude ticho.
Ticho, které řve jak trubačský sbor.
Píšu královně, jak se mají holky, jak jde adaptace v novém prostředí?
Nic.
Druhá zpráva.
Nic.
Další den přijde smrtící SMS:
"Pohmoždil jsi mi v pátek ruku. Asi tím, jak jsi střelil dveřma.
Byla jsem na RTG, mám zprávu.
Policie má záznam.
V pondělí to dávám na OSPOD.
Děti dlouho neuvidíš."
Svět se zbortí.
Ne pomalu.
Je to okamžitý pád do pekla bez lana.
Dva dny jsem byl mimo.
Tělo jak pytel cihel.
Mozek watt nula.
Jdu na terasu. Potřebuju na vzduch.
Sednu si. Přemýšlím. Miliarda myšlenek lítá kolem.
Jedna mě ale bodne jako nůž:
Co když to tady dneska prostě ukončím?
Kdo si toho všimne? Kdo bude plakat?
Pikosekunda, ale trvá věčnost.
A pak to přijde, rána zevnitř.
NE.
Okamžitě nato zapomeň.
Máš 2 Princezny.
Kvůli nim ne. Nikdy.
Rocky mód aktivován.
Je načase vysrat duhu a začít fungovat.
Být, či nebýt?
Mozek jede na plné obrátky:
Jaké RTG?
Jaký záznam?
Proč až druhý den?
Vždyť v pátek zvedala krabice jak Hulk.
To se přes noc poradila s BFF týmem a vymysleli plán století?
Přece policajt říkal, řešeno na místě dohodou, vše v cajku.
Nedá mi to, volám příslušníkům:
"Je nějaký záznam?"
"Ne."
"Ale ona říká—"
"Pane, kdyby byl, víme o tom."
Jdu na stanici. Stejně tam potřebuju pořešit ještě poslední výběr love na wellness.
A koho tam potkám? Královnu.
"Jdu si pro pro ten záznam z pátku. Potřebuju ho pro OSPOD."
Policajt se podívá na mě, na ní, na mě:
"Paní… žádný záznam NEEXISTUJE.
Vy dva se ptáte na něco, co neexistuje.
Řešeno na místě domluvou. Tečka."
A mně v hlavě blikne:
Game over.
Tak já málem zhasnul existenci kvůli hologramu.
Kvůli vzduchu.
Kvůli manipulaci, co má jediný cíl: Rozložit mě.
Tohle už se nestane.
Nikdy.
Nový level
Vrátím se domů.
A byt?
Vybílený jak nový level Minecraftu.
Zůstal jen vysavač.
Asi suvenýr.
Takže hurá:
Teď už stačí jen vytlačit zlaté pruty, u Laca to střelit za lováky a nákupní maraton může začít.
Montuju první židli.
Zazvoní telefon.
OSPOD.
A já vím, že další kolo právě začalo.
Dostal jsem na frak, ale vstávám.
Pomalu, ale vstávám.
Unicorn Dad is not dead.