Kapitola 5: Love is in the air
(aneb když se Král přestane topit a poprvé se nadechne)
OSPOD volá. Zábava začíná.
"Pane Král, dostavte se k osobní schůzce. Máte první termín soudu."
Skvělé.
To je věta, kterou chce slyšet každý, kdo má psychiku v konzistenci drobenky z Margotky.
Dojdu tam.
Otevřu dveře…
A královna už tam sedí.
Vypulírovaná, vyspaná, ready-to-kill.
Vypadá to, že OSPOD pro ni zřídil backstage stan s vizážistou a energizer koučem.
Úřednice nahodí úřednický Windows XP:
"Tak jak vám funguje střídání péče o princezny?"
Král:
"Hele… když je to napsané, funguje to. Ne jak z Disney, spíš Tarantino for kids, ale jo."
Královna kývne.
Nadechne se.
A já poznám, že přichází velký špatný.
Královnina kapitola o standardu
Královna spustí:
"Já bych to nechala, jak to je. ALE… když se soud posouvá, dochází mi šťáva."
Šťáva.
Jasně.
Organická lisovaná limonáda vyráběná především z mého účtu, ručně sbíraná.
Pokračuje:
"Nejsou to totiž nejlevnější děti. A tady máš pár foteček."
Fotky.
Samozřejmě.
Manipulační kombo. Pokémon karta vzácnosti Ultra rare: Královnina edice.
Můj mozek:
"Já to kurva vím.
Mám je třetinu měsíce. Vařím, peru, nakupuju, vyjednávám mír mezi princeznama.
Logistika jak Amazon Prime.
Kdybys je nepřehazovala pořád nejlepší babičce přes plot, věděla bys to taky.
A pamatuješ, že koncem srpna poslal Král zlaťáky na podzimní fashion kolekci?
Začátkem září nemají nic.
Asi to sežrala černá díra.
Vesmír je nevyzpytatelný."
Královna se usměje a dodá:
"Když se dnes nedomluvíme, soud ti z toho udělá raketu."
Jo.
Vidím jí v očích raketu NASA i s odpalovací rampou.
OSPOD přidá:
"Musíte se domluvit."
Jejich trademark věta.
Jako když vám IT řekne "restartujte počítač" i u výbuchu trafostanice.
Král navrhne:
"Dorovnám standard v mezidobí, ALE chci princezny víc než 1/3."
Královna slyší jen "dorovnám".
Zbytek její mozek vyhodnotil jako spam.
A přihodí další perlu:
"Jen upozorním, Králi, princezny budou v mé péči, žádný soud ti takhle malé princezny nedá ani do střídavé péče, to bych musela být na odvykačce..."
A graduje:
"Možná jsem přišla s holou prdelí, ale určitě s ní neodejdu, neboj :)"
Tahle věta potřebuje vlastní merch.
Zlatým písmem.
Královna podá papír:
"Ale chci se domluvit. Tady to podepiš. Černé na bílém."
Výběr jak z pekla:
pekelný oheň 1 vs. pekelný oheň 2.
Královi se navalí žaludek.
"Co tam máte dál?" ptám se OSPODu, už skoro v předklonu.
"Mediace," odpoví úřednice.
Dobře.
Jdeme.
Pryč.
Ještě minutu a začnu brečet do šanonů.
Kobra vstupuje na scénu
Máme první termín soudu.
Ale Král už řeší jinou věc — Kobru.
Od doby, co mi královna vysála pokladnici vysavačem Dyson Supreme Bitch Deluxe, jsme s Kobrou řešili jen pracovní věci.
Ale pak…
pak přišlo první tokáníčko.
Začalo to nevinně:
"Díky za dnešek, dobilo mi to energii."
Já čumím jak puk:
"Není zač, hezky se vyspinkej."
Kobra:
"Jej, to bylo pro jiného samečka, mám vás uložené pod sebou."
Král:
"Jasně… tak dobrou."
A od té chvíle to jelo.
Každý večer.
Tokáníčko.
Naše vlastní podcastová minisérie.
Denní rutina Krále:
snést zlaté vejce → školka → hřiště → koupačka → princezny spát → tokáníčko s Kobrou.
Večerní talk-show, která ti vrací tep.
Nejlepší část dne.
Knížka o Frantovi Moravcovi mezitím umírá stářím.
Pozn.: občas Králi přistály i pozvánky jiných samiček na víno, šachy nebo fotka "na zahnání chmur".
Některé byly ve velmi povedeném Full HD, shora až dolů, mamma mia...
Ale Král není v módu náplast.
Král potřebuje spojence.
A Kobra?
Kobra není náplast.
Kobra je restart systému.
Rande století
Soudkyně onemocní.
Soudní šaráda se přesouvá.
Rande padá…?
Kobra nekompromisně:
"Ne. Stejně jedu do tvého království. Vidíme se večer, mám hlad!"
Král přijede…
a oči mu vypadnou z lebky jak mandle ze skříňky.
Ježkovy oči to je kost.
Jak by řekl děda: Hotové, vymalované.
Najednou se cítíš jak puberťák bez akné.
A celý vesmír si dá pauzu, aby jim to nekazil.
Smích. Chemie. Timing.
Jako kdybys spadl do filmu, kde poprvé nejseš ten vedlejší týpek, co přinese pití.
Restaurace je musí vyhodit. Adios, amigos.
Doslova.
Jinak by se ráno probudili u baru.
Král ji odveze domů.
"Díky za večer."
"Já taky. Pa."
Úsměv.
A puff.
Zmizela jak pára nad hrncem.
Král stojí u auta jak boxer po KO:
"Co to sakra bylo? Byl jsem tam? Nebo jsem jen komparz?"
Čeká večerní tokáníčko.
Ticho.
Král si lehne:
"Jsem looser. Totální."
Ráno:
píp
"Neměla jsem signál. Trapás.
Jdeme na kopec? Roztáhnout hrudní košíček?"
A Král…
Král ucítí něco, co myslel, že mu odumřelo.
Život.
Radost.
Naději.
Finále kapitoly pro tvrďáky
Stojím na kopci.
Vítr fouká, slunce pálí a moje plíce — po měsících toxického vzduchu — poprvé chápou, že existuje i jiný kyslík než soudní.
Vedle mě jde Kobra.
A mě poprvé napadne:
Není to o tom přežít.
Je to o tom znovu začít žít.
Ne dokonalý happyend.
Ne růžová duha.
Spíš tvrdá, lehce cynická, krásná realita, kde si Král řekne:
"Možná mě svět chtěl sejmout…
ale já jsem pořád tady.
A stojím sakra dobře."
"Včera odepsaný. Dneska vítěz.
Takový je život králů."
A Král ví:
Unicorn mód: ON.
A teď už jen panince jemně naznačit, že Král není dekorace…
Král je cíl.