Kapitola 6: Zpověď Krále

Nastal čas.

Čas na zpověď.

Ne tu kostelní, kde se schováváš za mřížku a doufáš, že to projde.

Ale tu skutečnou. Nahou. Bez filtru.

A bez kadidla. Protože tohle nebude vonět po míru, ale po realitě.

Zpověď Krále, který chtěl mít rodinu, věřil v dobro – a nakonec se ocitl uprostřed bouře.

Nechci ukazovat prstem, nehledám viníky.

Tohle není příběh o tom, kdo měl pravdu.

Je to příběh o cestě.

O pádech, tichu po bouři a o tom, jak se dá z popela znovu postavit království.

Setkání

S Královnou jsme se potkali náhodou.

V baru. Dva pohledy, pár vět, pár drinků.

Byl jsem po osmiletém vztahu, kde jsem opravdu věřil, že to skončí svatbou a rodinou.

Měl jsem to tak nastavené, měl jsem plán.

Jenže jak se říká – chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech.

A on se tehdy musel smát hodně nahlas.

Když se ten vztah rozpadl, zůstalo po něm prázdno. Takové to ticho, které pálí až pod kůži.

A právě do něj přišla Královna. Tiše, nenásilně, s úsměvem, který vypadal jako nový začátek.

Takový ten úsměv, po kterém si řekneš: "aha, tak teď by mohl vesmír konečně spolupracovat."

A já, rozbitý a unavený, jsem si řekl – možná je to znamení. Možná tentokrát to vyjde.

Myslel jsem, že jsem našel klid. Ženu, která rozumí dětem i životu.

Měla v sobě světlo, které jsem chtěl následovat.

Po čase temna jsem konečně cítil, že mě má někdo rád.

Jenže později jsem pochopil, že jsem se nezamiloval do ní, ale do své vlastní představy o štěstí.

A ta se mi sesypala pod rukama.

Všechno šlo rychle – seznámení, svatba, rodina.

Všichni nám to přáli.

Já byl přesvědčený, že jsme dokonalý pár.

Ale pod povrchem to začalo skřípat. 

Pomalu, nenápadně.

Až jsme zjistili, že jsme každý z jiného světa.

Já ustupoval, snažil se, věřil, že to zvládneme.

A pak přišel okamžik, kdy jsem poprvé řekl "ne".

A tím to skončilo.

Nechci o Královně mluvit zle.

Nebyla zlá. Jen jiná.

Chtěla mít věci po svém, já taky.

A když se potkají dva světy, které se odmítají přiblížit, jeden musí odejít.

Já to manželství chtěl zachránit. Bojoval jsem za něj.

Ale Královna už byla jinde.

Zkrátka – já opravoval loď, a ona si mezitím koupila jízdenku na jiný parník.

A to byl okamžik, kdy jsem pochopil, že příběh našeho království se uzavírá.

Myslel jsem si, že rozchod se dá zvládnout důstojně.

Dva dospělí lidé, co se domluví – kvůli dětem, kvůli sobě.

Jenže některé věci se prostě zlomí.

A pak už nezůstane prostor pro klid.

Přijdou hádky, výčitky, právníci.

Všichni mají plná ústa dobra, ale ve skutečnosti se jen snaží přežít.

Král nechtěl bojovat s Královnou.

Chtěl mír.

Ale když mír znamená nechat se manipulovat a pořád jen ustupovat,

tak to není mír. To je ztráta sebe.

A já už se ohýbat nechtěl.

A v ten moment začalo peklo.

Sedíš doma, v tichu, které bolí,

a přemýšlíš, jak ochránit svoje princezny.

Jak je udržet nad vodou, když se všechno kolem potápí.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli zvládnu střídavou péči.

Ne že bych pochyboval o sobě, spíš jsem si to v hlavě pořád dokola přehrával.

Protože ono to není jen o týdnech, kdy všechno funguje.

Přijdou i dny, kdy jsi s dětmi doma 24/7, kdy má jedna horečku a druhá kňourá,

kdy nespíš, střídáš sirupy, kapky a objetí.

A jsi na to sám. Jen ty, dvě princezny, tři plyšáci, šest kapesníků

a sirupy, které už dávno ztratily účinek i datum spotřeby.

Jasně, bylo by jednodušší mít je jednou za čtrnáct dní na víkend.

Poslat zlato do královské pokladny a mít volno.

Ale to bych nebyl já.

Jsem táta. Král.

Chci být přítomen.

Chci je ráno budit, dělat jim čaj, číst pohádky, i když jsem unavený.

Chci, aby věděly, že jsem tu. Každý den, kdy to jde.

Jenže to musíš dokazovat. Každému.

Úřadům, soudům, lidem, kteří tě dřív znali jinak.

Každá chyba se počítá.

A stejně to děláš, i když víš, že tě budou zkoušet.

A pak to přijde.

Ta chvíle, kdy se ti zhroutí dech a zůstane jen ticho.

Ta bezmoc.

Víš, že se umíš postarat.

Že pro svoje princezny uděláš první poslední.

A přesto ti někdo začne tvrdit opak.

Najednou jsi prý neschopný. Najednou neumíš nic.

Z otce, který dřív všechno zvládal, se stává chlap,

který musí dokazovat, že umí obejmout vlastní dítě.

Je to, jako by ti někdo vzal tvoji roli.

Tvoji důstojnost.

Ale v srdci víš, že jsi pořád ten samý Král.

Jen stojíš na jiné straně barikády.

A ta je pod permanentní palbou.

A právě proto to bolí.

Do morku kostí.

Bojuju, protože jinak to nejde.

Ne proto, abych někoho porazil.

Bojuju, protože chci, aby moje princezny byly šťastné.

Aby vyrůstaly v klidu a bezpečí. V lásce.

Aby viděly, že i když se svět hroutí, jejich táta pořád stojí.

Ne dokonalý. Ne neomylný. Ale stojí.

A pak přišla Kobra.

A s ní všechno, co jsem si myslel, že už nikdy nezažiju.

Po čase temna přinesla světlo, dech a život.

Vrátila do našeho království smích a naději.

Byla to ona, kdo mě po každém pádu dostal na nohy.

Zvedla mě, i když sama padala.

Vytrpěla se mnou víc, než by mnozí zvládli.

Viděla mě rozbitého, zlomeného, ztraceného.

A přesto zůstala.

Každou ranou, každým útokem, každým dnem, kdy to vypadalo, že už to nepůjde dál – stála vedle mě.

Ne za mnou. 

Vedle. 

Rameno po rameni.

Jedna z nejsilnějších žen, jaké znám.

Nejen že mě podržela – zachránila moje království.

A princezny s ním.

Konečně jsme cítili, že zase žijeme.

Jenže to se Královně nelíbilo.

Chápu to. Bolí to. Každého by to bolelo.

A upřímně – mě taky sralo,

když jsem poslouchal, co princezny minulý týden dělaly s mamkou a jejím "čmeláčkem".

Kolikrát jsem musel vydýchávat videohovory,

kdy princezny volaly Královně a ta seděla čmeláčkovi na klíně – aby ukázala, že je v pohodě.

A já měl chuť vypnout kouzelné zrcadlo.

A možná i Wi-Fi a elektřinu k tomu.

Protože i já jsem člověk. Se srdcem. Se slabostí. S pocitama.

Ale bereš to.

Karty jsou nějak rozdané. A hraješ s tím, co máš.

A tak to mezi námi kolísalo.

Den mír, druhý den válka.

Co se včera domluvilo, dnes už neplatí.

Chaos.

A uprostřed toho princezny, které si jen přejí klid.

To nejhorší je, když se děti stanou zbraní.

Respektive, někdo je začne jako zbraň používat.

Ne ze zla, ale ze zranění.

Když se přes ně posílají vzkazy, výčitky, bolest.

Nikdo to nechce. Ale děje se to.

A to je ten moment, kdy musíš vstát.

Zvednout hlavu.

Protože ony potřebují jistotu.

Ne bitvy. Ne výčitky.

Potřebují lásku. Oboustrannou.

Tehdy jsem pochopil jedno.

Jsou hranice.

Čáry, které se nepřekračují.

Můžeme se hádat, mít jiný názor.

Ale jakmile někdo sáhne na to nejcennější, co máme – v mém případě na princezny – končí všechno ostatní.

Tady už se nebojuje o ego.

Bojuje se o duše. O klid. O domov.

Tohle není o vině ani obviňování.

Tohle není útok na Královnu.

Navždy bude mámou našich princezen.

A to se nikdy nezmění.

Shakespeare napsal: "Dobro se zlu jeví zle."

A měl pravdu.

Když se snažíš dělat věci správně, často skončíš jako ten špatný.

Ale to už mě tolik netrápí.

Nejde o hrdinství.

Jde o to, zůstat sám sebou.

Nepodlehnout. Neztratit tvář.

Protože když se prach usadí,

zůstane jen to, co je opravdové –

srdce, které bije pro tvoje princezny.

Nejsem dokonalý. Dělám chyby. A za chyby se platí.

Ale Král nikdy nepřestane chránit svoje království.

A jestli to někdy půjde těžko, tak aspoň s kávou, ironií a trochou magie. 🦄

První setkání se zlem nechám na kapitolu 7.

Tam uvidíte, jak se Král poprvé seznámil se slovy:

"Zlobil jsi – dostaneš trest."

To byla chvíle, kdy to přestalo být jen slovy.

Začíná skutečné přituhování.

Tam bude muset Unicorn Dad použít všechny svoje superschopnosti,

aby to zvládl.