Kapitola 7: Ťuk, ťuk...
Tři měsíce od odchodu Královny.
Království se konečně přestalo třást.
Dům přestal rezonovat napětím.
Vzduch byl čistější — takový ten, co dýcháš opatrně, protože nevíš, jestli to není jen přestávka mezi bouřemi.
Střídání princezen fungovalo.
Ne dokonale.
Ne pohádkově.
Ale fungovalo.
A v téhle fázi života to byla výhra v loterii.
V noci jsme spali většinou všichni tři v jedné posteli — dvě princezny a jeden člověk, který se snaží nepřiznat, jak moc je rozbitý.
Byly to naše noční porady přežití.
Princezny se tiskly ke Králi s instinktem dítěte, které nechce, aby mu někdo zmizel.
A Král jen doufal, že je nezklame. Terapie pro všechny.
Do toho se začal hroutit další pilíř —
Králova matka.
Nemoc, která tě nerozbije fyzicky… ale způsobem, který není vidět.
A to je vždycky ta nejhorší varianta.
Celá rodina držela linii, každý podle svých sil.
A Král do toho dával, co šlo… i to, co už dávno neměl.
Byl to rodinný multitaskingový guláš, kde se všechno míchalo dohromady, a Král u toho stál s vařečkou a říkal si, že jestli tohle nespálí, tak už nic.
A uprostřed chaosu —
Kobra.
Nečekaná.
Neplánovaná.
A přesto přesně tam, kde měla být.
Konečně jí došlo, co k ní Král cítí.
Trvalo to.
Jo, trvalo to hodně.
Král signalizoval jak maják v mlze a ona si myslela, že je to jen hezky nasvícený přístav.
Když jí to konečně docvaklo — pozvala ho ven.
A to nebylo rande.
To bylo nadechnutí po dlouhé době.
Procházeli se vesničkami, smáli se věcem, které by normální člověk nepochopil, a celé to působilo… správně.
Jako když po letech poprvé slyšíš zvuk, co není výbuch.
Král využil moment a vzal svou mámu na víkend do hor, aby si odpočinula.
A právě tam proběhlo první seznámení princezen s Kobrou.
Zapadla k nim přirozeně.
A mně se brutálně ulevilo.
Další den starší princezna ve školce nakreslila obrázek z víkendu.
Kobra a pes Bugo.
Učitelky ho pověsily doprostřed nástěnky —
jako svatý grál halloweenských víkendů.
A protože v téhle nejlepší školce na světě učí i babička…
no jistě, že se to dostalo ke Královně. Rychlostí světla.
A ta, když viděla obrázek KOBRY,
ne, že by se potěšila, že je Král v pohodě.
Ne.
Nastala fáze výslechu:
"A kdo to je? A co dělá? A odkud ji znáš? A proč byla s dětmi?"
Přeloženo:
"On je šťastný? Okamžitě to zastavit."
A pak přišla SMS masáž s pasivní agresí:
"Takže ty už někoho máš?
Tak to naše manželství vlastně nebylo tak šťastné, když sis i ty někoho teď našel?
Tak to jsme si kvit."
Ne.
Kvit nejsme.
Nikdy jsme nebyli.
Ale to je kapitola sama o sobě.
A na scénu nám přichází zima.
A s ní zimní sezóna výmluv:
"Měla jsem smyk! Otočila jsem auto o 360!
Jela jsem třicet! A zimní gumy mám sjéétééé!"
Král je překvapený.
Ne tím smykem.
"A kde jsou prosím ty peníze, které sis vybrala z karty na nové auto?"
Nedozvěděl jsem se.
Auto, které teď používá?
To prý není její.
To jí jen půjčil Ujko Chujko.
A to původní?
To bylo moje firemní auto, které jsem po rozchodu musel prodat.
Tak nějak logicky.
Ale v jejím světě to znělo takto:
"Mohl sis ho nechat a dát mi ho."
Jasně.
A ještě s mašličkou a lahví šampáňa k tomu.
Holt — když odejdeš, výhody nezůstávají.
Král tedy nabídl férové řešení:
"Koupím ti zimní gumy, jaký je rozměr v techničáku?"
Královna:
"Nebudu kupovat gumy na cizí auto!"
Král:
"OK, tak ti koupíme auto. Odečteme z vyrovnání."
Královna:
"Ne. Já chci půjčit to, které už nemáš."
Logika?
Na dovolené.
A pak padla věta, která rozjela děj:
"Zítra přijedeme k tobě domů. Nemám, jak holky vozit do školek.
Jsem pořád majitelka půlky bytu. A jestli mě nepustíš, volám policii."
Král doufal, že je to jen prázdná hrozba, vypnul telefon a šel spát.
Ráno:
Ding dong.
Královna + princezny + její "tady jsem, vyřeš to" energie.
Vejde dovnitř jako hygienik do závodní jídelny.
Prohlídka kuchyně.
Lednice.
Komentář:
" Ale ale ale, tady není nic k jídlu.
Objednám rohlík. Zaplatíš kartou při převzetí.
Děti, tatínek vás dlouho neviděl, tak ať si vás užije.
Běžte si hrát.
Mamka si pustí seroš."
Princezny zmatené jak lesní včely.
Král na hraně. Pomalu zvonící
Volá policii.
A policie?
"Nemůžeme ji vyhodit. Má tu trvalé bydliště."
Král ukazuje paragrafy, zákony, realitu - nemá tu co dělat!
Policajti dělají, co můžou, ale právník jim po telefonu řekne:
"Je to v pořádku."
Ne.
Není.
Ale Král to musel přijmout.
Nebude se hádat s někým, kdo nechápe psaný text. Obzvlášť, když má v pokojíčku dvě princezny, které chtějí stavět Lego.
A tak se aktivoval Unicorn Dad mód.
Otočil jsem se ke Královně a klidně řekl:
"Tak ty tady chceš zůstat, jo? Fajn.
Ložnice je támhle. Jseš moje manželka, takže večer si procvičíme párovou gymnastiku na úrovni olympiády.
Doufám, že jsi poctivě po večerech trénovala."
A dodal:
"A přijel rohlík. Takže ke sporáku. Máme hlad."
Královna zbledla a zesílila zvuk TV, aby překryla vnitřní paniku.
"Dávám ti čas do večera. Více nedáš," řekl jsem si v duchu.
Poprvé v životě nevěděla, co říct.
Zážitek k nezaplacení.
Princezny se jdou koupat.
"Hotovo a jde se spinkat, pusu mamince, šup!"
Královna se nenápadně schoulí k princeznám do postýlek— ne z lásky, ale z naděje, že tím obejde ložnicovou gymnastiku.
A pak přijde moment, který prostřelí celou scénu.
Starší princezna se zvedne.
Podívá se na nás oba, jako by četla myšlenky, hormonální chaos i zoufalství.
A klidně řekne:
"Mami, pojedeme k tobě. Tam se vyspíme.
Zítra jdeme do školky.
Tati, mám tě ráda. Uvidíme se, až se vystřídáme.
Mami, pojď se oblíkat. Jedeme."
Ticho.
Jako když vypneš elektřinu v celé ulici.
Ten okamžik měl takovou sílu, že by zastavil i tank.
Princezna zvládla to, co policie nedokázala za 45 minut telefonátů.
Bylo to, jako by mi řekla:
"Tati, já to zařídím."
Královna věděla, že je konec.
Sbalila si věci a odešla.
Na odchodu ještě vyštěkla:
"Tak takhle to bude, když se nedomluvíme. Budu sem jezdit furt.
Chci, aby děti byly zaopatřené — a aby zbylo něco pro mě.
Nebudu čekat tři roky. Chci vyplatit teď.
A dokud nezaplatíš podle toho, jak jsem si to s Přemkem spočítala, tak tu budeme klidně bydlet.
Jsem pořád majitelka. Policie ti nepomůže."
Měl jsem chuť ji odpálit do galaktické prdele podruhé, ale Unicorn Dad mód byl zapnutý — a princezny tam stále byly.
Královna konečně odjela.
Hádej čím?
Ano.
Tím svým ne-jejím autem.
Tím, na které se záhadně "vypařily" peníze z účtu.
Tím, které má sjeté gumy podle toho, jaký má zrovna Královna den.
Král zavřel dveře.
A v hlavě mu běžela jediná otázka, brutálně nahlas:
Proč to sakra udělala?
Proč ráno naložila děti jako rekvizitu?
Proč je vzala na tenhle "výukový seminář, jak přitlačit tátu ke zdi"?
Proč je tahat doprostřed rvačky, která není jejich?
Tohle se mi zarylo pod kůži jak tříska, která nejde ven.
Ne policie.
Ne výhrůžky.
Ne "já jsem pořád majitelka".
To všechno přežiju.
Ale ten okamžik, kdy mi došlo, že děti byly použity jako páčidlo…
to byl zásah.
Protože ty dvě malé princezny tam stály uprostřed emocí, které na ně vůbec nepatří.
Cítily napětí, strach, chaos…
a já držel jazyk za zuby, aby to nebylo ještě horší.
A říkal jsem si:
Zachránila mě moje vlastní dcera.
Kdyby neotevřela pusu ona, kdo ví, jak dlouho by ta komedie ještě běžela.
A když už si Král myslel, že má pro ten den pokoj…
…přišlo do datovky předvolání k podání vysvětlení.
Kola se točí dál.
Cirkus pokračuje.