Kapitola 8: Špiónem proti své vůli
Než se pustíte dál, je dobré říct jednu věc:
👉 Aby tahle kapitola dávala větší smysl, doporučuju nejdřív přečíst Kapitolu 1.
Tam totiž začíná celý příběh notebooku, který jsem "zrychlil" až tak dokonale, že se z něj později stal důkazní materiál výživnější než epizoda krimi seriálu.
Jednu věc si z toho rána, kdy jsem jel na policii, pamatuju až podezřele jasně.
Bylo krásné, mrazivé ráno — takové to, kdy ti auto hlásí –8 °C, ty vylezeš ven a okamžitě lituješ, že žiješ v zemi se čtyřmi ročními obdobími.
Vezl jsem princezny do školky.
A abyste to pochopili správně — tohle není jen tak obyčejná školka.
Je to ta nejlepší v celém panství široko daleko. Takový Roll-Royce mezi školkami.
A nejlepší školka, aby to dávalo všechno smysl, je od Království vzdálená tak akorát:
Dojedete tam pouze autem a jedete hodně dlouho, autobusem je to expedice na půl dne.
Ale učí tam nejlepší babička na světě, která má reputaci jako Michelin šéfkuchař mezi učitelkami, takže není lepší volba.
Což o to — školka naproti Království existuje.
Dokonce je tak blízko, že by tam princezny mohly v papučích docupitat.
Ale to by bylo moc jednoduché, logické,… a hlavně bez ranní zábavy.
Takže místo pár minut chůze máme každé ráno výživný roadtrip, kde stíháme probrat všechno od plyšáků přes školkové drby až po filozofii typu:
"Tati, proč má Elsa modré šaty a ne růžové?"
A zatímco princezny řešily designové chyby v animáku, já jsem si v hlavě přehrával dnešní program:
"Dobře… vezmu děti do školky, dám si kafe… a pak jdu podat vysvětlení...
Princezny jsem vysadil na místě určení, objal je, popřál hezký den…
Pak jsem se vydal vstříc budově, kde mě už zdraví jménem i uklízečky.
"Dýchej, králi.
UnicornDad mód ON.
Jdeme do toho."
Podezřelý: špion, hacker, doručovatel tajemství
Na policii jsem šel dobrovolně.
Člověk nic neudělal → vysvětlí → odejde.
To jsem si myslel.
Jenže realita mě vyvedla z omylu hned u dveří.
Policista mi oznámil, že jsem měl porušit tajemství doručované zprávy.
Čekal jsem, že mi ukáže něco konkrétního, důkaz, printscreen… místo toho otočil papír a suše řekl:
"Máme výpovědi tří osob. Dvě osoby tvrdí, že jste za nimi běžel přes ulici a říkal jim, že jste četl jejich BFF chat skupinu, kde jste zjistil, že má Královna Čmeláčka."
Chvíli jsem jen seděl a přemýšlel, jestli si dělá srandu, nebo jestli jsem omylem ve špatném filmu.
Běžel? Já?
Za lidma, se kterýma se nestýkám a které bych po setmění možná ani nepoznal?
Podle nich jsem měl provést: BFF sprint století
Prý:
- sprint přes ulici,
- mávání jak na školním srazu,
- zastavování lidí, se kterými nemám žádný vztah,
- a sdělování "tajných informací", které dávno věděli.
Upřímně — kdybych měl energii běhat po městě s takovýma hláškama, tak dneska trénuju na maraton a Ironmana zároveň.
To celé působilo stejně logicky, jako kdybych utíkal za pošťačkou a křičel:
"Jen abyste věděla — vy doručujete poštu!"
Říkám policistovi:
"Ano, viděl jsem ty zprávy. Královna mi dala notebook na opravu.
Zapnul jsem ho… a ten chat na mě vyskočil jak reklama na Babišovu kampaň o půlnoci."
Takhle jsem se dozvěděl o Čmeláčkovi.
Tečka. Nic víc.
Žádné hesla, žádné triky, žádné hackování Pentagonu.
A pokračoval jsem:
"Notebook jsem jí druhý den vrátil.
Řekl jí, že vím, že má poměr.
"On není důvod.'"
Oznámila mi, jakoby zjistila, že je v ledničce prošlý jogurt.
A to bylo všechno.
Nikde žádné běhání, žádné oběžníky po městě, žádný výkřik do tmy s megafonem.
"Jediný člověk, kterému jsem řekl, že jsem chat viděl a četl, byla její matka — protože jsem se jí už dřív ptal, jestli Královna nemá někoho jiného. Tehdy mi tvrdila, že ne. Tak jsem se jí teď chtěl zeptat, proč mi lhala."
A dodal jsem něco, co tam zaznít muselo:
"Takže jestli porušení tajemství zprávy znamená, že jsem Královnině matce řekl, že vím o Čmeláčkovi… tak prosím."
Ale ona to věděla měsíce přede mnou.
S Královnou jsou propojené jak optický kabel – sdílí si úplně všechno. Doktor jim totiž zapomněl odstřihnout pupeční šňůru.
Policista nezareagoval.
Nemusel.
Zvedl telefon, zavolal státní zástupkyni, třikrát kývl… a:
"Tímto vám sděluji obvinění. Jdete k soudu."
Zásah, loď potopena.
Takže jdu k soudu? Jasně, proč ne, aspoň bude změna prostředí.
Do datovky mi přijde termín? Skvělé, už jsem dlouho nedostal nic hezkého mejlem.
Teď už jen zbývá najít si nové právní zastoupení.
Kobru už pro tyhle věci používat nemůžu, ehm, ehm...
A proč to celé vzniklo?
Odpověď je jednoduchá: děti.
Královna nechápala, jak vím, kde děti jsou, když nejsou u mě.
A protože to řešila primárně jen s nejlepší babičkou na světě, poskládala si vlastní teorii:
→ vím, kde děti jsou
→ musím číst zprávy
→ musím být hacker
→ nahlásit mě
Reálně?
Informace prostě občas… prosáknou. Plus někomu nedá svědomí.
Lidi něco řeknou bokem, padne jedna věta… a člověk si spojí souvislosti.
Ale hlavní důvod byl jiný:
Já děti chtěl mít.
A to se nehodilo.
Když měla Královna odjet za Čmeláčkem, dávalo smysl dát děti tátovi.
Jenže když bojuješ o výlučnou péči, hodí se všechno — kromě logiky.
Takže děti byly:
- u jedné babičky,
- u druhé babičky,
- kdekoliv,
- hlavně ne u táty.
A když jsem se ptal proč:
"Ty máš svoje dny. Počkej si na soud. Třeba ti dají něco navíc."
V tu chvíli jsem pochopil, že tu nejsem kvůli žádné zprávě.
Jsem tu kvůli jejich příběhu, který potřebovali postavit proti mně.
Soud – přehlídka svědeckých výkonů
Začínáme výslechem svědků - BFF tým a nejlepší babička.
Tanečnice z Dolní Vlhké
Nepamatuje si:
- kdy,
- kde,
- ani za jakého počasí.
Ale pamatuje si:
"Běžel za mnou na ulici a říkal, že ví.
Ví, že má Královna techtle-mechtle."
Ujko Chujko
Vysmátý jak po kosmických koláčcích.
Taky si nepamatuje nic.
Dobře, jednu věc ano:
"Běžel za mnou na ulici. A říkal, že ví."
Oba identické výpovědi bez času, bez místa, bez obsahu.
To nevymyslíš.
A pak babička – absolutní highlight
Soudkyně:
"Jakou tajnou informaci vám měl obžalovaný sdělit?"
Babička klidně:
"Že má moje dcera poměr."
Soudkyně:
"A věděla jste to tehdy?"
Babička:
"Ano. Říkala jsem jí, ať to ukončí a vrátí se k manželovi.
Ať třeba vede dva životy.
Ale neudělala to. Je mi to líto. Měli jsme s obžalovaným velmi dobré vztahy."
A finální věta, kterou je potřeba zapsat zlatým písmem:
"U dcery prostě převážila… pudová tvořivost nad manželstvím."
Soudkyně jen ztuhla.
Ten moment se nedá zapomenout.
Soudkyně listovala spisem, podívala se na všechny v místnosti a její výraz říkal:
"Tohle je špatný vtip."
Pohled na státní zástupkyni, která si během výslechů luštila sudoku, tomu dodal poslední nádech absurdity.
Pak soudkyně položila spis na stůl a řekla:
"Toto sem vůbec nemělo přijít."
A bylo hotovo. BUM. Konec.
A já tam seděl a nevěřícně kroutil hlavou:
"Takže za tohle mě ženou před soud,
ale když vám někdo bez dovolení vybílí účet, tak je to cajk?
Welcome to Czechia!"
Šel jsem chodbou ven a hlavou mi jelo:
"Dobrá. Tohle mám za sebou.
Malá exkurze do toho, jak to tady chodí.
Díky, milý soude — aspoň už vím, v jakém divadle hraju."
Zhluboka jsem se nadechl a přepnul do jiného módu, protože příští týden se tu vidíme znovu.
Ale tentokrát nepůjde o hackování messengeru.
Tentokrát půjde o princezny.
O to, jestli ze mě udělají víkendový stín —
nebo tátu, který může být u všeho důležitého, ne jen u nedělního kakaa.