Kapitola 16: Už se to točí...
V minulé kapitole jsme si ukázali, jak se ten stroj začíná roztáčet.
Stačí málo a najednou už to nejede podle dohody, ale podle něčeho úplně jiného.
Perpetuum mobile.
Mechanismus, který se spustí pokaždé, když nefacháš podle scénáře.
Pokud jsi na blogu nový a naskočil rovnou sem, doporučuju začít od kapitoly 1.
Ne kvůli napětí. Ale protože bez toho může tohle všechno působit jako přepálený výmysl nasraného chlapa po třetím pivu. Jenže ono to výmysl není.
A jestli se v některých pasážích poznáváš — je to jen tvůj pocit.
Máme týden po soudu.
Po soudu, kde se dohoda neschválila, kde nebyl čas na výslechy a kde zazněla od soudkyně krásná věta:
"Péči si rozdělte, jak uznáte za vhodné. Jinak se řiďte rozsudkem. Za tři měsíce se uvidíme znovu. Předběžná opatření nevydávám."
Královna si vklidu odjela celý svůj týden.
Tak jak jsme byli zvyklí.
Král počítal s tím, že si v pondělí děti převezme a pojede se dál v nastaveném rytmu.
Půl roku to tak fungovalo.
Dětem to vyhovovalo a nikdo neměl problém.
Nic nenapovídalo tomu, že by to mělo být jinak.
Jenže tohle pondělí mělo být speciální.
Ráno Králi přišla zpráva:
" Děti jsou ve školce. Od dneška jedeme podle rozsudku. Dohoda neplatí, to jsi snad u soudu slyšel."
Aha, tak to je zpráva jako na zavolanou.
Takže pravidla platí, jen když se to hodí?
Ty si odjedeš týden po svém...
A já mám ze dne na den začít hrát podle něčeho, co nefunguje...
To dává smysl, no.
A co jako řeknu dětem?
Že se jim teď mění režim, protože to je vlastně v jejich zájmu?
Že je to pro jejich dobro?
Simply clever.
Změnit jim fungující režim na tři měsíce, aby se pak změnil znovu.
To je přesně to, co děti potřebují.
A někde v dálce slyšíš:
Cvak.
První otočení.
Ještě než jsem do Mordoru vůbec přijel, zvedl jsem telefon a volal Královně:
"Hele, odjela sis svůj týden. Teď po mně chceš, abych ze dne na den najel na nějaký pseudorozsudek.
Já mám tenhle týden naplánovaný - narozeniny, lékařský zákrok, děti se těší za babičkou...
To nepřehodím jen tak.
Pojďme to probrat příští týden na OSPODu. Jestli to má vůbec smysl měnit teď režim na tři měsíce. Princezny z toho všeho budou akorát zmatené.
Oba máme závěr roku nějak rozplánovaný. Nemluvím o tom, že Vánoce by se nám zase kompletně překopaly.
Nech mě teď dojet týden s dětma.
Vyřešíme to pak.
Zrovna pro princezny jedu do školky a po obědě vyrážíme."
V telefonu nastalo ticho. Jen se čekalo, až domluvím, nic víc...
" Děti si dneska po obědě určitě nevyzvedneš. Péče ti, podle rozsudku, začíná až v 15:00."
A položila to.
Chápu, chtěla změnu hned.
Protože hned má největší efekt. Největší tlak. Největší šanci ti to co sis naplánoval x měsíců dopředu rozbít.
Takže máš v podstatě dvě možnosti:
1. Podvolit se. Ukázat, že to funguje, že stačí zatlačit, vystrašit a přistoupit nato, že pravidla píše Královna. Jen musíš počítat s tím, že příště přijde něco většího. A to, že přijde ber jako fakt s tím, že většinou přijdou x krát větší bomby. Přeskočí to na větší otáčky a těžko se to pak zastavuje.
2. Anebo se nepodvolit. To pak musíš počítat se vším. Nevíš sice co přijde, odkud a jak, ale víš, že to přijde. A nato se musíš psychicky připravit. Znovu a znovu. Ono totiž nepodvolit se znamená běžet dlouhý závod, kdy ti pořád někdo hází klacky pod nohy a ještě se diví proč padáš.
Třetí cesta neexistuje. Je to jen o tvém rozhodnutí.
A Král rozhodnutý byl.
Slyšíte dobře.
cvak, druhá otočka.
Do Mordoru jsem dorazil po obědě.
Všechny paní učitelky se na mě dívaly jak na zjevení. Takové to "nečekali jsme tě, ale vlastně jsme tě čekali.
Atmosféra hustá jak mlha vodníka Kebuleho.
Jedna z učitelek si mě vzala stranou.
"Nezlobte se, ale volala nám Královna. Že teď máte jinak dohodnutý režim a péče vám začíná až v 15:00. Nevím, jestli vám můžu princezny teď po obědě dát."
Koukal jsem na ni jak na přízrak.
Prosím? Jak nedáte?
Jsem jejich táta. Ne nějaký náhodný kolemjdoucí. Doteď jste s tím neměli sebemenší problém a dneska najednou jo?
Protože zavolala Královna? Výborně. Já vlastně zapomněl, že nejsem ve školce, ale v generálním štábu Královniny armády, kde se jede podle rozkazů.
"Rozsudek nerozsudek, můžu si ty děti vyzvednout kdykoliv. Zjistěte si to a nezdržujte mě prosím, máme před sebou s princeznama dlouhou cestu."
A v tom z úkrytu za dveřmi slyším sojku práskačku. Horká linka v plném produ jede:
"Tak je tady. Překvapil nás. Nevíme co máme dělat… řeší to s ním zástupkyně. Já tomu nerozumím Královno, vám ta výlučná péče minulý týden nevyšla?"
Stál jsem tam jak opařený, ale ne že by se šlo čemu divit...
Paní zástupkyně si to mezitím zjistila. Omluvila se.
" Rádo se stalo. Poděkování fakt nechte být. Ale řekněte to pořádně Kojné a Královně. Ať vědí, jak to doopravdy funguje."
Princezny jsem oblékl, sbalil a vyrazili jsme. Usnuly po pár kilometrech.
To se o mobilu Krále říct nedalo. Tam lítaly zprávy jak bomby u Verdunu.
"Co jsi nepochopil na tom, že ti péče začíná až v 15:00?"
píp
"Pokud děti nebudou v 18:00 u mě doma, volám policajty. Bude zápis."
píp
"Řekla jsem ti to dneska ráno snad tisíckrát. Platí rozsudek, ne dohoda. Tak se podle toho zařiď. Soudkyni se tohle určitě nebude líbit. Tohle sis hodně posral."
Tisíckrát. Ráno. Jednou. Ale kdo by to počítal.
Tohle je ten tlak. Sílí s každou minutou. A přesně tak je to navržené. Ti, kteří nemají věc pod kontrolou a nemá jim kdo pomoct, se můžou zbláznit.
cvak
cvak
cvak
Královně jsem odpověděl jen jednou zprávou:
"Uklidni se. Uvidíme se příští týden. Nech mě být. A pochop jednu věc. Změny se řeší domluvou a s předstihem. Měla jsi na to celý týden. Ne že se ráno probudíš, něco si umaneš a všichni z toho mají dostat okamžitě infarkt."
"Policii si klidně zavolej. Dětem se to určitě bude líbit. Uniformy totiž dlouho neviděly."
Mezitím řeším ještě OSPOD. Krátce a věcně se jim snažím vysvětlit:
"Sejdeme se u vás v kanclu příští týden. Děti jsou do příštího pondělí se mnou. Královna o všem ví."
Hotovo. Nálet zpráv od Královny utichl. Říkal jsem si, tak snad bude klid.
Vydržel do večeře.
⸻
Jedna princezna chce podat kečup. Druhá zápasí s mrkví a řeší, že chce čistou vodu a ne jablíčkový džus. Velké životní drama, jak to tak bývá. Smějou se, hádají se o blbostech, žijou svůj normální dětský večer.
A pak zazvoní telefon.
Skryté číslo.
Stačilo se podívat na hodiny.
18:30.
Jak Královna slíbila, tak udělala.
" A já si na chvíli dovolil uvěřit, že bude klid."
Nebude.
Protože mašina jede naplno.